Na kole do toskánského městečka (s foťákem)
7. 2. 2014
Na přelomu srpna a září 2012 jsme pobývali na pobřeží Tyrhénského moře v kempu Molino a Fuoco poblíž městečka Vada, nějakých 20 km jižně od Livorna. Při každém odchodu z pláže jsem pozoroval městečka, vesnice i jednotlivé usedlosti na svazích Apeninského podhůří, takže rozhodnutí podívat se tam nahoru na sebe nedalo dlouho čekat. Vybral jsem si městečko Castellina Marittima a protože na dovolenou vozím na ose karavanu upevněné kolo, padla volba na tento dopravní prostředek.
Městečko patří do provincie Pisa, má něco málo přes 2 tisíce obyvatel a leží v nadmořské výšce kolem 500 metrů. Takový výškový rozdíl bylo nutno překonat – odjížděl jsem od moře a tedy z nultého metru!
Přibalit sebou fotoaparát (Olympus E500) bylo pro člověka, jenž fotí víc než 40 let samozřejmostí a tak se můžu podělit o příběh, doplněný obrázky…
V pondělí 3. září po druhé hodině odpolední jsem vyrazil do Vady a odtud dál po Strada Provinciale della Torre kolem zemědělských usedlostí nabízejících ovoce z přilehlých sadů a zeleninu ze záhonů a
foliových skleníků nějakých 5 km k nadjezdu přes dálnici do Janova, odkud jsem chvíli sledoval cvrkot na mýtné bráně a potom pokračoval už do kopců přes vesnici jménem Melandrone do další vesnice Badie, kde už začalo táhlé, byť zatím mírné stoupání. A odtud jsou první obrázky panoramatického výhledu k moři. Počasí bylo na podobné výlety ideální – obloha posetá fotogenickými mráčky, žádné vedro, pohoda.Další fotografická zastávka byla už kousek pod městem u kaple sv. Jana Křtitele, která zde stojí už od roku 1296! Kamenná stavba prošla před lety kompletní rekonstrukcí a značně omládla.
Po několika dalších zatáčkách (teď už pořád do kopce) jsem dojel ke kruhovému objezdu, ještě pár stovek metrů a mohl jsem konečně sundat batoh a posedět na lavičce na krásně upraveném plácku, odkud byl výhled k dalším kopcům porostlým piniovými a borovými lesy i dolů do zvlněného údolí s porosty olivovníků, vinic, políček anebo lehce zažloutlých luk.
Hladina moře se zdála daleko, stejně daleko byly i strmé vrcholy Asuánských Alp, které se daly pozorovat z druhé strany města od budovy muzea. A zatímco nad mořem se obloha modrala, nad Alpami se začaly zvedat mraky nikoliv bílé, ale hezky načernalé.Byly nicméně daleko a tak jsem nerušeně procházel uličkami tohoto utěšeného městečka a pozoroval cvrkot… no, tak moc to tam zase necvrkalo, bylo po páté hodině, před vinárničkou se záhadným názvem „Circolo arci“ posedáva
lo pár dědků, z uličky od náměstíčka tlačila žena patrně svojí matku na vozíčku nejspíš také sem, pod kamennou věží bývalého hradu kráčela mladá paní s nákupem k domovu a možná to byl dům, z jehož oken viselo sušící se prádlo tím nádherným italským způsobem od jednoho okna ke druhému šňůra natažená podél zdi, která se při věšení a sbírání posouvá. Každá ulička jinak široká, každá fasáda zbarvená do jiného odstínu většinou okrové barvy, při pohledu shora každá střecha pokrytá jiným odstínem tašek od nejstarších a trochu se již rozpadajících a zatížených kameny přes vybledlé až po téměř nové… fascinující pohled a fascinující záběry!
Na dalším náměstíčku symbol místního průmyslu – alabastrový dívčí akt, sedící v jakési pootevřené kouli a tady se mi stala věc, o které by člověk nejraději pomlčel. 99 procent záběrů fotím alespoň 2x, občas i vícekrát. Formát RAW je sice objemný, na kartu 16 GB se toho nicméně vejde hodně a při možnosti přetáhnout si fotky do notebooku není co řešit. Tady jsem zmáčkl spoušť jen jednou a zamířil objektiv jinam. Stalo se to, co každý fotograf tuší – zrovna tento záběr byl máznutý, což jsem pochopitelně zjistil až doma!
Alabastrová soška má své opodstatnění, oblast je proslulá ložisky tohoto sádrovce, která se táhnou pohořím až k nedalekému městu Volterra, kde se také zpracovává a ve velkém. V Castellina Marittima výroba uměleckých předmětů a sošek kvetla nejvíc v minulém století, místní se v současné době živí převážně zemědělstvím a turistikou.Prošel jsem celý střed městečka, kolo jsem nechal nezamčené u muzea alabastru a po mém návratu tam samozřejmě bylo a tak jsem nasedl, sjel kousek dolů před radnici a bylo skoro půl šesté. Nabral jsem si do lahve vodu z hydrantu, podíval se směrem k Alpám, odkud se mraky zase o kousek přiblížily – jedu z kopce a tak to snad stihnu v suchu.
Z kopce to pravda bylo, ale přece jen 25 kiláků… a tak mě první kapky zastihly u nádraží Vada. Dilema čekat, až to přejde anebo jet v dešti jsem vyřešil natažením nepromokavého obalu na fotobatoh (věc k nezaplacení) a pokračoval dál – před sebou jsem měl už jen tři kilometry. Než jsem dojel do kempu, bylo po dešti, druhý den uschlo i oblečení a když jsem se večer podíval na vesničky a městečka nahoře v kopcích, měl jsem docela dobrý pocit. Jedno z nich jsem navštívil a udělal si tak dvojí radost – vyjel jsem tam na kole a přivezl si odtud před 70 zajímavých obrázků!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
