Semafory - hradlo č. 5
Pod větvemi vzrostlých javorů byl chládek, Jitka seděla na lavičce a dívala se před sebe. Z tenisových kurtů dole pod masivním valem hradu sem doléhaly údery míčků, ještě kus dál mezi olšemi líně tekla řeka.
„Měl by ses konečně rozhodnout,“ povídala Jitka, „mluvíme o tom půl roku a pořád nic.“
Sledoval jsem její profil. Čelo, rovný nosík, úzké rty. Nakrátko ostříhané vlasy. Tvářila se vážně. Když jsem před časem nezávazně prohodil, že nechám práce na dráze, začala být podezřele milá. Skončí noční, sobotní a nedělní šichty, myslela si.
„U nás bys mohl nastoupit hned. I vybrat by sis mohl,“ házela udičky.
Řekl jsem to tehdy v jakémsi podivném rozpoložení, někdy má člověk té dráhy po krk.
„Jo? A co například?“ projevoval jsem zájem.
„Třeba do skladu.“
„To jako přendávat kola z místa na místo a kolem jejich rámů motat papíry, ne?“
Jitka dělala v kanceláři továrny na výrobu bicyklů.
„Nebo do lisovny.“
„Když já nevím,“ protáhl jsem. Nechtělo se mi o tom mluvit.
„Mohl bys taky stříkat rámy, tam si dost vydělají,“ nevzdávala se.
Bylo třeba nějak to ukončit. Vzal jsem ji kolem ramen. „Počkáme nějaký čas a uvidíme, jo?“
Vyškubla se a vstala. To své vytrhané obočí nepříjemně nakrčila a sypala ze sebe: „To bych se nedočkala. Víš co? Přijď zítra dopoledne, zavedu tě na osobní oddělení. Tam ti řeknou, co a jak.“
Ráno slibovalo nabitou plovárnu, přesto jsem v devět přešlapoval u vrátnice závodu a pohrával si s myšlenkou, jestli se nemám vytratit. Než jsem probral případná pro a proti, objevila se Jitka v pracovním plášti s úsměvem na rtech. Docela jí to slušelo.
Chtěl jsem jí vysvětlit, že to snad ani nemá cenu, ale vzala si na pomoc mistra a pozvali mě na soukromou exkurzi. Nahodil jsem vážnou tvář, mistr mi podal ruku a povídá: „Tak pojď sokolíku, podíváš se do provozu. Práce je u nás dost.“
Kdoví, co mu Jitka napovídala.
Nejprve jsme prošli montážní halu, u závěsného pásu stály ženy a montovaly na rámy kol různé příslušenství. Dívaly se na nás s úsměvem, ale Jitka se zamračila.
„Práce pro ženský, tady bys moc nevydělal,“ mávl rukou mistr.
V lítačkách lisovny jsme se zastavili. Raznice bucharů prudce sjížděly dolů, rána a ozubený talíř spadl do bedny. Mistr přešel ke krajnímu lisu a naklonil se k dělníkovi. Ten se po nás ohlédl a kývl hlavou.
„Chceš si to zkusit?“ zahulákal mi mistr do ucha. Hala vzdychala, duněla a řinčela.
Zavrtěl jsem hlavou, mistr pokrčil rameny a šli jsme dál.
V lakovně stáli u vysokých paravánů zakuklenci, pás přinášel k jejich rukám šedivé rámy kol, dva tři pohyby, zasyčení stříkací pistole a rám dostal krásnou, stříbřitou barvu. Vzduch byl naředěný barevnou mlhovinou možná půl na půl, ventilátory tlumeně hučely.
Tvářil jsem se zřejmě dost skepticky, když jsme se mistrem loučili.
„Já se rozmyslím a dám vědět,“ řekl jsem co možná nejupřímněji a potom už se nedočkavě ptala Jitka: „Tak co?“
„Pěkný, líbilo se mi to,“ odpověděl jsem po pravdě.
„A rozhodl ses?“
„Podívej Jituško, to není jen tak,“ vemlouval jsem se a Jitce se začal ztrácet úsměv z očí, „uvidíme se v pět, než půjdu na noční,“ pokračoval jsem rychle, aby se nedostala ke slovu, „potom si všechno...“
„Jo,“ vybafla na mě, „noční. Vidět se na chvilku. A zítra zase něco. A potom znova. Nebaví mě to. Prostě nebaví!“ vykřikla a ještě štěstí, že poblíž nebyly žádné dveře. Ohromnou železnou bránou prásknout nešlo a tak si alespoň dupla a šla. Já taky, protože tohle nemělo cenu.
Osmnáct schodů hradla jsem bral po dvou, přesto jsem opět přišel pár minut po šesté. S Jitkou jsme se pohádali, jako v poslední době několikrát.
Starý Klečka seděl u svého stolu a zapisoval do dopravního deníku. Hodil jsem tašku na svůj stůl a přehlédl páky výhybek hradlového bloku, vyleštěné nepřetržitým používáním. Bylo postaveno do nákladu na šestnáctou, podíval jsem se oknem, v oblouku za příjezdovým návěstidlem se vysunula oranžová elektrika, za sebou články červených ložených uhláků. Když míjela naše hradlo, táhly se vagóny po celém oblouku.
„Až nám to výpravčí odblokuje, bude ven osobák a motory a z depa záloha. Potom osobák dovnitř a bude čas nasvítit,“ oznámil Klečka a taky se díval na vozy.
První vechtr (Klečka) sjednává a zapisuje vlakové cesty, hlásí výpravčímu volno a odpovídá za chod hradla. Já tahám páky výhybek a návěstidel, stisknu rukojeť západky, vytáhnu páku nahoru, cvak a daleko v oblouku se pohnou ramena semaforu, zatočit kličkou induktoru a malé kulaté okénko se zatáhne zeleně... přestavět závorník a dokud vlak nepřejede, s ničím nelze hnout.
Večerní špička skončila, vzal jsem ze s
kříňky dřevěnou basičku s vyleštěnými cylindry a seběhl se schodů. Večerní nasvěcování návěstidel a jejich zhasínání ráno byla téměř hodinová pochůzka na severní zhlaví a most, tam bylo další vjezdové návěstidlo.
Letní den končil, koleje dýchaly teplem, zaprášené lístky břízek na úzké pěšince podél trati mrtvě visely na větvích. Spěchal jsem, cylindry lehce pocinkávaly, za kolejemi bylo šrotoviště sběrných surovin, kusy železa se válely ve vzrostlé trávě, i vyhořelý autobus zde čekal na poslední cestu do železáren. Od návěstidla bylo vidět k závorám na výpadovce z města, kousek stranou se zvedala stavba nadjezdu, skončí dlouhé fronty aut a závorářka bude dělat něco jiného, protože všude už jsou automatické závory.
U stožáru návěstidla jsem odemkl bednu s víkem potaženým lepenkou a vytáhl velikou lampu se zvětšovacím sklem, zapálil jsem knot petrolejky a nasadil cylindr. Žlutý plamínek se rozhořel, malinko jsem jej stáhl, aby se sklo cylindru nezačoudilo a lampu zavřel. Nasadil jsem ji na háky, povytáhl řetěz, zapálil druhou a pomalým ručkováním obě vytáhl nahoru, aby se kryly s barevnými sklíčky semaforu. Zajistil jsem řetěz, pověsil zámek a nasvítil i druhé návěstidlo. Spokojeně jsem přehlédl své dílo, sebral basičku se zbytkem cylindrů a vydal se na most.
Klenul se deseti oblouky nad silnicí, širokým korytem ospalé řeky a několika budovami výkupního skladu, vedla po něm trať do lázní, pár nákladů za šichtu a každé dvě hodiny červený motoráček s vlečňákem. Svým šedivým betonem, lesklými pruhy kolejnic a kovovým zábradlím působil most lehce a vzdušně.
Nasvítil jsem semafor a posadil se na bednu. Tuhle chvilku jsem si mohl dovolit každou noční, pokud bylo počasí jako dnes. Díval jsem se dolů na auta, uháněla ven z města a vypadala jako dětské hračky, oranžové slunce se chystalo skoulet za kopce nad kasárnami, věže chrámu svatého Bartoloměje trčely nad prejzové střechy starého města. Z mostu od semaforu jsem viděl patrové vikýře kupeckých domů na náměstí a vlevo už věžáky sídliště. Stmívalo se a za chvíli se rozžehnou žluté a bílé bludičky na obloze, aby se celou noc třepetaly na lesklé hladině řeky.
Seděl jsem na bedně, hluk sem doléhal jen tlumeně, od nádraží houkla lokomotiva, někde blízko zakřičel pták. Bylo mi smutno, cítil jsem se sám, Jitka byla daleko, mnohem dál než ve skutečnosti, věděl jsem to a nechtěl si to připustit. Město bylo ohromné a krásné, oranžová koule žbluňkla za obzor a rozstříkla na tmavnoucí oblohu něco rudých cárů. Vzduch voněl létem a snášela se noc, soumrak přinášel pocit volnosti prolínaný kmitáním ojnic čoudících lokomotiv, rozpáleným ohništěm, pachem olejem natřených podlah vechtrů a jídel ohřívaných v kastrůlcích.
Nadechl jsem vzduch hluboko do plic. Vždycky mě bude fascinovat prostor ohraničený pouze obzorem, vždycky se budu vracet k této podivné svobodě nočních a nedělních šichet, budu se vracet od všech Jitek, které nemůžou pochopit zvláštní symbiózu únavy a zjitřených smyslů nad zapadajícím sluncem.
Tohle všechno mi táhlo hlavou, když jsem se loudal zpět k hradlu, abych pákou dával volno rozsvíceným housenkám nočních vlaků. Některým z nich možná přijede i ta pravá Jitka...
