Vlastní tvorba: foto, povídky, fejetony, blog

Povídka se v soutěži "Literární Šumava Klatovy" umístila v roce 2004 na 1. místě v kategorii próza nad 25 let.

"Nastoupíme?“ zeptal se Blažek.
Vždycky potřeboval, aby někdo rozhodl za něj. To pro dnešní ráno udělali velitelé, ale jejich rozhodnutí se mu nezdálo.
„Když nastoupíme, tak se ven nedostaneš. Až v Praze a… s obuškem v ruce,“ hleděl Diviš na autobus, který se plnil nadšenci v maskáčích. Stejných autobusů stálo na ploše nádvoří sedmnáct.
„A když tam nepojedeme, tak se stane co?“ ptal se dál Blažek.
„Zkus chvíli uvažovat sám,“ promluvil třetí z party Hauer a nevěřícně zavrtěl hlavou. 
„Problémy v práci, možná i neuposlechnutí rozkazu…“
„O tom nepochybuj. Tohle už není hra na vojáky. Tak nastup a jeď a neptej se. Protože se stejně musíš rozhodnout sám za sebe,“ vyjel Diviš a snažil se nevnímat politruka, který kroužil okolo nich.
„A co vy, vy nepojedete?“ pozoroval Blažek rozdávání pendreků u dveří autobusu. 
Někteří je přebírali jako nutné zlo, jiní se těšili, až si konečně bouchnou.
K tomu všemu se schylovalo už delší dobu, napadlo Diviše a podíval se na Hauera. Ten zvedl obočí a pokrčil rameny. 

Začalo to loni v srpnu. Dvacet let od okupace, oficiálně od internacionální pomoci bratrských vojsk proti kontrarevoluci. Lidi, co jedenadvacátý srpen zažiliuž jako dospělí, si zážitky vybavili intenzivnějinež kdy jindy. Zvlášť když si naladili Hlas Ameriky anebo Svobodnou Evropu. Kterou soudruzi nemohli rušit, protože Moskva už dva roky povolovala otěže… i když pro Diviše tohle všechno začalo před osmi lety.
Po neúspěšné kariéře redaktora okresních novin znovu natáhl modráky a šel dělat do prostorné haly ke svářecímu přístroji. Konečně přestal vnímat tlaky kolem sebe, dělej jen to, co se po tobě žádá, Járo, proti větru se čurat nedá, říkal mu jeho poslední šéfredaktor. 
Ale dá, pane Polák, oponoval Diviš a smál se.
Nedalo, zjistil později, když ho elegantně, po snížení platu na úroveň vzdělání, vyhodili z redakce. Hlavu z toho měl jenom chvíli, dalo se to čekat a taky se potřeboval dostat z maloměstské okresní díry. Vrátil se k tomu, co uměl a odkud se nevyhazuje, a ještě vyzískal byt v krajském městě.
Možnost zjistit, jak to funguje, dostal vzápětí, měl bys jít mezi nás, lákali ho soudruzi, co bych tam dělal, seš rozumnej, potřebujeme takový jako ty, nech si to projít hlavou a když přišli potřetí, kývl. Dva roky byl kandidát, potom ho vzali za člena.

Stůl, u kterého už dvě hodiny tahle trojice hrála mariáš, stál pod oknem ve světnici mužstva výcvikové základny a podobných pokojů pro patnáct maníků bylo v budově dvacet. Rota svařovny a obrobny jich obsadila necelou polovinu. Základna byla schovaná v lese, pár kilometrů za vesnicí, obrostlá křovinami. Náhodný houbař musel dojít až k bráně, aby rozeznal nádvoří, dřevěnou hradbu střelnice, požární nádrž a stání na auta. Tady se cvičila stranická armáda krajského města v posilování ideové připravenosti k boji s dosud neznámým nepřítelem, trochu ve střelbě a hodně v likvidaci alkoholu.
Ani tři králové u mariáše neseděli na sucho. 
„Tak to máme červený za čtyřicet, flek osmdesát, lepší kačku šedesát a sedma k tomu - celkem od každého dvě korunky, děkuji,“ šklebil se Blažek a shraboval drobné na hromádku.
Bylo devět večer, dva tři chlapi podřimovali na železných postelích, většina sledovala film v televizi na chodbě.
První den manévrů, jak se tomu s oblibou říkalo, byl seznamovací. Seznámení s programem, s okolím, prohlídka lesa, jestli rostou houby, večeře a volno. Druhý den měl být pochod podle azimutu a odpoledne střelby. V každém případě to byl dobrý únik od práce, rodinných povinností a všedního světa a zpočátku to Diviše i bavilo. V době své prezenční služby sice valným vojákem nebyl, ale tohle mělo s vojnou i přes maskáče a prostředí málo společného.

Měl bys jít mezi nás, lákali ho dál v práci, většina z nich sice nosila montérky, ale příliš je neušpinila, kam mezi nás, vždyť už tam jsem, dělal Diviš hloupého. Věděl sice, o čem je řeč, ale pořád si pamatoval kreslený vtip před dvaceti lety. Na rohu stojí postavička v uniformě, nad sebou má transparent s nápisem MÝLIT SE JE LIDSKÉ, slovo mýlit se přepsáno na MÍLICE. Nebyla stranická armáda tehdy v oblibě, ani teď to není valné, vzpomněl si Diviš na den, kdy byli v šumavském hraničním pásmu sázet v rámci jakéhosi závazku stromky. K hranici samotné mohli jen ti hodně prověření, když se vraceli autobusem domů a zastavili ve vesnické hospodě u silnice na pivko, štamgasti si prohlédli neforemné postavy v maskáčích a jeden po druhém se zvedli a odešli. Vzteklý hostinský bouchal půllitry, až pivo stříkalo. Divišovi to neuniklo a jistě si všimli i další, nijak to nerozebírali, ale v paměti to zůstalo.
Přikývl i na vstup do milicí, jejich úloha byla podle něho naplněna únorem 48, ale fungovaly dál.
Na základně výcvikového střediska objevil při svých prvních manévrech třímetrovou sochu Josifa Vissarionoviče v kabátě a s brigadýrkou na hlavě, stávala pár let na nábřeží krajského města, když ho zlikvidovali v Praze na Letné, musel pryč i z krajského města, a tak ho uklidili sem. Jako by čekal, až jej milicionáři zase postaví někam mezi lidi, napadlo Diviše a hloupě se zeptal politruka jednotky - co ten tady?
Odpovědí mu byl zkoumavý pohled a odpověď - vždyť přece vyhrál válku? Tak proč by nemohl mít svoji sochu?!
Vysvětlení Diviše vyděsilo a napadlo ho cosi o fanatismu, nech to bejt, řekl mu potom Hauer, přece jen to je umělecký dílo, tak proč to ničit. Jeho vysvětlení mělo logiku, ale logiku Hauerova členství v této podivné armádě hledal Diviš ztuha.

Když slavil pětatřicáté narozeniny a pozval si kamarády, se kterými se znal léta, divili se. Ty a ve straně? Co tam proboha děláš? A to podporuješ tu jejich politiku?!
Občas se mi něco nelíbí, odpovídal, ale jak jinak dosáhneš nějaký změny? Zvenku? Těžko, a měl na mysli osmašedesátý rok, obrodnej proces taky začali komunisti. Alespoň ti rozumnější…
Skutečně to vypadalo nehybně, až potom v Moskvě, nejprve toho hlavního upustili do hrobu u Kremelské zdi, až to bouchlo, proboha, aby se ještě neprobral, polekali se lidi u televizního přenosu, pak se v rychlém sledu vystřídali dva staříci, ještěže ta zeď je dost dlouhá, mysleli si lidé, a konečně přišla naděje jménem Gorbačov, podivná slova jako glasnosť a přestavba a dokonce demokracie, i v Praze se vystřídali, toho s brejličkama, jenž řídil skoro dvacet let cestu nikam, ponechali jako hradního pána, hlavní veslo a kormidlo strčili do ruky bývalému zemědělskému tajemníkovi, který po návratu z audience v Moskvě žvanil reportérům v letadle (to bylo módní, točit reporty z paluby letadla) takové kraviny, že rozumná většina národa jen zděšeně zírala. Ten člověk tvrdošíjně používal ve slově demokracie, když už ho musel vyslovit, g místo k.

Takže pánové, bude to v červených, se sedmou a je to o fous, že nebudu hlásit stovku,“ hlaholil Blažek s úsměvem a ještě jednou přehlédl karty.
Můžeš tu stovku zkusit,“ odpověděl otráveně Diviš a podíval se na ztenčenou hromádku drobných. Za chvíli budu muset měnit papír, napadlo ho.
"Nebuď hned nasranej,“ poznamenal Hauer.
„A ty se předveď, nádhero,“ poklepal na karty.
Když se Blažek takhle šklebí, má to určitě na ruce.

Petr Hauer se ve strojírenském gigantu pohyboval od svých patnácti let, vyučil se zámečníkem, potom si večerně udělal strojnickou průmyslovku, a protože v osmašedesátém mu bylo dvacet a tehdejší jaro jej nadchlo, vstoupil do strany. Nadějně to vypadalo ale jen rok, další léta začalo přituhovat a toho si Hauer buď nevšiml, anebo všimnout nechtěl. Aby si soudruzi mladého kádra pojistili, poslali ho studovat právnickou fakultu v Praze, a protože už byl ženatý a měl rodinu, dopřáli mu luxus denního studia při zachování plného platu.
Plány povýšit ho na ředitelství nějak nevyšly, nejprve z něho pro formu udělali mistra svařovny, tehdy se začalo dělat na jaderných reaktorech podle sovětského vzoru a k tomu pouštěli jen prověřené a vysoce kvalifikované odborníky, Hauer měl sice kvalifikaci na něco jiného, ale mistr toho moc nezkazí. K rozladění stranických šéfů se u dělníků docela oblíbený mistřík Hauer nikam nahoru nehrnul, kvalifikaci THP získal samostudiem i praxí a byl spokojený. Jenom opustit stranické řady dost dobře nešlo, a tak se snažil aspoň neškodit. A mariáš, ten ovládal mistrně.

Po desáté hodině se chlapi vraceli do světnice, tři mariášníci byli po láhvi rumu pěkně rozjetí. U Blažkovy pravé ruky byla obstojná hromádka drobných a pár papírových desetikorun, Diviš v zoufalství získat něco zpátky nesmyslně flekoval i předem prohrané hry, seš normálně posranej pomocník a špicl, pokřikoval na Blažka, ten zvážněl, nech toho, a ne snad? dorážel Diviš, co jinýho jsou pomocníci VB jako seš ty, přátelské napadání hrozilo proměnit se v regulérní hádku, za zvýšené pozornosti ostatních se Blažek začal zvedat, sedni si, vole, zatlačil ho Hauer zpátky na židli, podívej, jak vypadá, ukázal na Diviše, jemuž se místnost začala podivně houpat. Většinu rumu vypil právě on. 

Roman Blažek nechodil v montérkách, stál v konstrukci u rýsovacího prkna, středně technický kádr byl v milicích výjimka a Blažka stálo dost úsilí se tam dostat. Členem byl především pro možnost si zastřílet, Diviš jej dokonce podezíral ze skrytého militarismu, pro Blažka nebyl problém rozebrat a složit samopal nejrychleji ze všech, taky ve střelbách měl pravidelně výtečné výsledky a byl na to patřičně hrdý. Až to někdy zavánělo chlubivostí. Koneckonců byl o deset let mladší než Diviš s Hauerem. Ve své touze po zbraních se stal i pomocníkem Veřejné bezpečnosti, spolupracoval s dopravkou a někdy dal předem avízo, kdy a kde se bude radarem měřit rychlost.

Pět roků praxe, patřičné zkoušky a členství v rodné straně zajistilo Divišovi funkci parťáka. Na jeho práci se nezměnilo nic, jen větší odpovědnost za výkon podřízených a vyšší ohodnocení na výplatní pásce. Svoji funkci vzal vážně a podřízení mu nemohli vytknout ani nedostatek kvalifikace, ani pracovní nasazení. Na manévry stranické armády se začalo nedostávat času a Jára Diviš to považoval za naprosto legitimní, jenomže narazil. Po půl roce jej zavolali před štáb závodní jednotky.
"Soudruhu, podle výkazů tvojí činnosti máš splněno necelých třicet procent účasti,“ oznámil mu politruk.
"To je možný. Jenomže mám pocit, že práce je přednější než cvičení,“ odpověděl klidně Diviš a odpustil si slovo zbytečný cvičení.
"Pokud jde o práci..." začal politruk, "počkej,“ zarazil ho velitel jednotky, který provoz ovládal ze židle mistra, kdežto politruk z funkce v celozávodním výboru strany, „podívej, Jardo, máš zástupce, tak mu předáš partu a odcvičíš si svoje. Anebo po svém povýšení už nemáš o stranu zájem?"
"To jsem neřekl, ale..."
"No, tak se dohodneme. Ty projevíš víc aktivity a my tvoje vyloučení z jednotky uděláme podmíněně na půl roku,“ oznámil velitel.
Diviš se zarazil. Vyloučení? Představil si, co bude následovat. Hledání drobných, za normálních okolností přehlédnutelných nedostatků v práci… výtky a potom tresty, měl pocit, že už to někde zažil.
Dobře, budu se snažit svoji aktivitu zvýšit, slíbil před štábem. O půldruhého roku později jej napadlo, že se měl nechat vyloučit a byl by hrdina.
Zvýšení jeho aktivity spadlo jako naschvál do nácviku akcí proti demonstrantům. Přestavba a demokracie (s „k“ místo „g“) se i díky Hauerům a Divišům začala vymykat i uvnitř strany, lidi v Praze demonstrovali při každé příležitosti, po srpnu to byl říjen a výročí republiky, pochopitelně té buržoazní. Stranické armádě bylo třeba připomenout její původní smysl, nejprve školení, v lednu následujícího roku příprava na zákrok.
"Nezávislé iniciativy nahlásily vzpomínkové shromáždění u příležitosti dvaceti let od upálení Jana Palacha,“ oznamoval před tabulí s náčrtem tvaru náměstí Svobody důstojník Veřejné bezpečnosti, „naším úkolem bude nechat je půl hodiny v klidu a potom vytlačit do okolních ulic…“
Tady už jde do tuhýho, napadlo Diviše a rozhlédl se kolem sebe. V sále závodní jídelny bylo možná tři sta chlapů v maskáčích, někteří poslouchali pozorně a málem si dělali poznámky, většina se tvářila nezúčastněně. Nevěřil tomu, že by někam museli, a také se to nestalo, zamýšlenou demonstraci překazilo studené a silně větrné počasí. V Praze to lidi neodradilo, scházeli se na Václaváku skoro celý týden a k jejich rozehnání použili i vodní děla.
Nácviky na podobné akce absolvovali na podzim, betonová plocha letiště sloužila jako náměstí, jedni esenbáci dělali demonstranty a zbytek spolu s milicí je naháněl, tehdy Diviš s překvapením zjistil, jak je všechno do detailu vypracované, jednoho dva demonstranty pustit až k hradbě plexi štítů, vtáhnout je mezi sebe a poslat dozadu, tam se postarají další a přitom si pendrekem bouchnout přes záda, pozor ale na kolegu!
Nevyšla na něho tehdy ani bílá přilba, ani štít, a tak se zašíval vzadu, militantní Blažek plně vyzbrojen se pohyboval naopak vpředu, cítil se dobře mezi svými, ale příliš vážně to taky nebral. Ale to měli!

Srpen se odehrával hlavně v Praze, vlastně skoro všechno, krajské město bylo v klidu, lidi na dovolených a u rybníků… Jenomže to byl klid před bouří. Při jedenasedmdesátém výročí republiky nastoupili esenbáci proti demonstraci na Václaváku s obušky a naostro, vřelo to v Polsku, východní Němci přelézali plot západoněmeckého velvyslanectví v Praze a světe, div se, odkud je vlaky vezly do západního Německa… a přišel sedmnáctý listopad.
Bylo to v pátek, Divišova parta měla večer Brigád socialistické práce, akce nevalného programu a valného pití, juchali na parketu a na Národní třídě v Praze zatím dostávali studenti nakládačku.
Sobotní, kocovinou prostoupené ráno nebylo jako jindy, zprávy o událostech z oficiálních míst i z německé televize, v pondělí jakési Občanské fórum a shromáždění, večer byl Diviš se ženou na návštěvě u kamaráda a v devět večer přiběhla starší dcera s papírkem.