Kuchařská sabotáž
20. 9. 2013
Ten červencový den měl být jedním z těch obyčejných sedmi set třiceti dnů, které jsme byli nuceni prožít navlečeni do vojenské uniformy – v našem případě spíš do vojenských montérek.
Měl být, ale nebyl, jako ostatně žádný den u bachmačů*. Hlavní náplní služby u železničního vojska nebylo bránit socialismus a mír, nýbrž tvrdě makat při generální obnově tratí v různých koutech republiky. I když tvrdě… jak kdy.
Koleje jsme měnili od poslední výhybky jedné stanice k první výhybce stanice další, v tomto případě v úseku Domažlice – Janovice nad Úhlavou. Postup byl na první pohled jednoduchý – spoje jednotlivých kolejových polí (v délce 25 metrů) se rozřezaly, pak celé pole i s pražci zvedl speciální jeřáb a naložil ho na nízké podvozky. Další technika upravila terén trati a jiný speciální jeřáb tam položil kolejové pole smontované z fungl nových pražců a kolejí. To všechno si železniční armáda dělala sama a naši lampasáci na to byli patřičně hrdí. I my bachmači jsme byli spokojení, za práci jsme pobírali každý měsíc pár stovek, vojenská buzerace téměř žádná a když, tak pouze jako připomínka, že pořád jsme příslušníky socialistické armády.
Tábor pro náš prapor vybrali velitelé na louce za nádražím v Koutě na Šumavě, nové koleje montovala třetí rota na volné ploše malého nádražíčka z červených cihel jménem Dobříkov na Šumavě, já byl v partě, která dělala pravý opak. Na domažlickém nádraží kousek od výtopny jsme rozebírali vytrhaná kolejová pole. Byla to práce sice špinavá a občas i dřina, ale bylo nás jen deset, velel nám desátník Laco Vareka, který dělal stejně jako my a stejně jako my koukal, aby práce byla hotová co nejdřív a zbytek doby vymezené na rozebrání přibližně pětadvaceti polí jsme se mohli zašít někde za pražcema a rozjímat o budoucím životě v civilu.
Na demontáž jsme jezdili vejtřaskou kolem páté odpolední, tou dobou přiváželi z trati vytrhaná pole, pěkně po čtyřech naskládaná na rolíkových podvozcích. K naší radosti nám občas přivezli práci v osm nebo devět večer, zrovna jako ten den.
Když to Vareka telefonicky od strojmista topírny zjistil, vydal neformální rozkaz:
„Do osmi volno, kto chce, môže ísť na pivko!“
Pobízet jsme se nenechali a nakonec jsme museli losovat, kdo zůstane na místě a v případě příjezdu kolejových polí dokluše pro nás do nádražní hospody – bylo totiž po výplatě a každému z nás se v kapse tetelilo pár stovek, jimž bylo nutno utrhat drápky. S rukama v kapsách khaki montérek jsme kráčeli po prvním peronu, kde se chystali k akci skuteční vojáci. Čtyři dvojice péesáků ve vycházkových uniformách se samopaly na hrudi (ani na chvilku jsme nepochybovali, že v zásobnících je 36 ostrých) čekaly na příjezd mezinárodního rychlíku do Mnichova. Když vlak se skřípěním brzd zastavil, zaujali na jeho začátku i konci bojové postavení a bedlivě hlídali, aby se k němu nikdo ani na krok nepřiblížil.
Kdo ví, jaké měli pro ten případ rozkazy, jestli rovnou střílet anebo případného cestujícího bez dokladů jen odchytit, ale to už jsme probírali u stolu s pobryndaným vikslajvantovým ubrusem v zakouřeném (ani dveře a okna dokořán nevyvanula kouř laciných cigaret) lokále, kde konec šichty zapíjeli ajznboňáci, chasníci z nedalekého agropodniku, pár nelegálních lehkých žen a několik existencí pochybného původu.
Tyhle hospody! Nebylo to zrovna moje parketa, ze svého rodného lázeňského městečka jsem byl zvyklý na druhou, maximálně třetí cenovou skupinu, jenomže na vojně byl člověk rád i za tohle. A zvlášť, když měl u stolu pár spřízněných ksichtů, jako byl ten hned vedle mě. Láďa „Guma“ Brada šíboval vagóny v Karlových Varech, se svojí dlouhou postavou byl všude na očích a kdo ho případně přehlédl, toho upoutal jeho smysl pro kdejakou kravinu.
„Já bych to šel zkusit,“ nabídl se po prvním pivě.
„Co jako,“ zajímalo Vareku, který se před jeho nápady měl na pozoru.
„No vlezu do toho vlaku a počkám na hajzlíku, až mě dovezou za hranice. Mezi ty odporný kapitalisty,“ zašklebil se Guma a Vareka se zhrozil.
„Čo ťa to napadá? Chceš ma priviesť do průseru?“
Ve vlaku dělali celní a pasovou prohlídku, po jejím dokončení nastoupí péesáci do prvního a posledního vagónu a budou hlídat, aby nikdo nenaskočil cestou ke hranici.
„Postřeh!“ zavolal Guma, klepnul zespoda do papírového tácku a nechal ho několikrát ve vzduchu otočit.
„Pětkrát,“ zavolal radostně a sledoval, jestli se díváme.
„Co pětkrát,“ zeptal Kotrčka nechápavě.
„Pětkrát se tácek otočil, než jsem ho chytnul,“ vytahoval se Guma.
Kotrčka se svým pomalejším myšlením jen koukal, jako ostatně skoro na všechno. Chechtali jsme se jemu, Láďovým nesmyslům o počtu otáček tácku, dopíjeli jsme každý druhé pivo a venku na kolejích se objevila souprava vytrhaných kolejových polí.
Zaplatili jsme svoje piva (víc než dvě jsme vypít nestihli), po železných schůdcích se vyšplhali na bruknu lokotraktoru, který přitáhl staré dřevěné pražce s ojetými kolejemi a vzápětí jsme se vezli k našemu odloučenému pracovišti.
Celá souprava pomalu zajela na kolej pod vysoké portálové jeřáby zvané kozlíky, pohybující se na vlastních kolejničkách a přesahující dvě koleje manipulační. Na každém konci pole zahákl bachmač speciální rameno za koleje a pak kozlíky zvedly pole kousek nad ostatní. Po vzájemné domluvě obsluhy popojely elektromotory s kladkami nad volnou kolej, kam se pole usadila.
Dosáhnout synchronizace pohybu kladek nebyla žádná sranda, tlačítka každého kozlíku mačkal jeden člověk a bylo jen na nich, jak se domluví. Když se nedařilo, kolejové pole se ve vzduchu nebezpečně rozkývalo a odlehčené konstrukce jeřábů se rozvibrovaly.
V naší partě skládal Laco a Petr Beránek, další mazák. Byli sehraní a za necelou hodinu byly rolíkové podvozky volné. Mezitím už jsme nastartovali motorové zatáčečky nastavené na opačný běh a povolovali jsme matky a uvolňovali svěrky, co drží kolej u pražců, další dvě elektrické zatáčečky vytáčely vruty od podkladnic, uvolněné koleje se kozlíkem odklidily na hromadu a na další hromadu se skládaly pražce.
Byl teplý večer, dělali jsme do půl těla svlečení, na pražcích bylo plno bordelu z trati a každé bouchnutí zvedlo oblaka prachu, po dvou hodinách jsme byli jak černoši. Obloha na západě zvolna tmavla, ve světle silných halogenů se ojetá temena kolejnic stříbřitě leskla a před půlnocí jsme byli hotoví. S prací, ale i z únavy, protože vražedné tempo nasazené na začátku šichty jsme drželi až do posledního vytočeného vrutu na posledním pražci.
„Ideme do sprchy!“ zavelel Laco Vareka a to byl rozkaz, který jsme poslechli s nadšením. Velitelé nám vyjednali možnost vysprchovat se v šatnách výtopny a tak jsme pod plachtu našeho náklaďáku lezli když už zmordovaný, tak alespoň čistý.
Včasným nasednutím jsem získal místo na konci dřevěné sklápěcí lavičky a mohl tak pozorovat dozadu ubíhající asfaltovku z Domažlic do Kouta, za námi zůstaly zatáčky Na kočárku s lesíkem, kde vedle silnice zahloubená v terénu běžela trať do Klatov, tenhle kus už jsme měli hotový, pokládalo se už mezi Loučimí a Pocinovicemi, míjeli jsme odbočku na Oprechtice, kousek rovinky a už jsme byli mezi prvními domky Kouta na Šumavě. Rámus auta probudil čokly všech možných ras, okna obydlí byla tmavá a občasná pouliční lampa se snažila přesvítit měsíc na bezmračné obloze.
V jeho světle vypadal náš tábor na louce za nádražím jako stavebnice. Čtvercová travnatá plocha uprostřed nahrazovala kasárenský buzerplac, jednu její stranu lemovaly maringotky lampasáků, další pak průčelí velkých bílých stanů, třetí stranu uzavíral ještě větší jídelní stan a pár menších kuchyňských. Vjezd do tábora tvořila brána ze soušek nedalekého lesa a velitelský khaki stan pro dozorčího, za kuchyňským komplexem stála v provizorním autoparku vyrovnaná řada nákladních vejtřasek a pár gazíků.
Řidič nám zastavil hned za bránou, seskákali jsme a nakráčeli do svého stanu. Za dalších pět minut jsem nevěděl o světe.
Zdálo se mi, že spím jen chvíli, když mi někdo zalomcoval ramenem.
„Vstávej vole,“ skláněl se nade mnou pod světlající se plachtou stanu Láďa Guma a snažil se mě probudit.
„Vstávej a pojď se na něco podívat!“
Byly čtyři hodiny ráno, co blbneš, zkusil jsem odporovat, jenomže pak mě napadlo, že Guma by mě nebudil zbytečně.
Vstal jsem a jen v trenýrkách a tričku jsem šel za ním k východu ze stanu. Přitom jsem si všiml, že některé postele jsou prázdné, jen s odhozenými dekami. Co se děje, chtěl jsem se zeptat Ládi, ale než jsem otázku vyslovil, tvrdě mě odstrčil probíhající bachmač: „Uhni vole!“ zanadával a vyrazil ven.
„Aby ses neposral,“ zanadával jsem, Guma se hlasitě rozchechtal a já až za chvíli pochopil, jak prorocká byla moje odpověď.
Venku už bylo skoro světlo, nad kopcem se zříceninou hradu Rýzmberk zlátla obloha východem slunce, na druhé straně stékaly ze strání pod vesnicí Starec na louku s naším táborem pásy bělavé mlhy.
„Koukni,“ ukázal Guma k latríně vedle autoparku. Ačkoliv byla velkokapacitní a najednou tam mohlo vykonávat potřebu 12 vojáků najednou, přešlapoval před vchodem chumel rozespalých a nadávajících bachmačů.
„Oni mají…“ snažil jsem se pochopit, co se tady vlastně děje.
„Jo,“ řehtal se Guma, „sračku mají.“
Z půl metru vysokého pásu mlhy vykukovaly hlavy těch, kteří buď nedoběhli anebo nevydrželi čekat a vykonávali svojí potřebu sedě na bobku v místě, kde je pohroma zastihla.
„Ty vole, to je jako z Felliniho filmů,,“ vydechl jsem a pak mě napadlo. „Jak to, že my nic?
„Snadno, nám dali jako obvykle konzervy a odjeli jsme do práce před večeří,“ vzpomněl si Guma. „A ještě jsme nadávali, že jsme mohli klidně počkat a najíst se tady, když tam vytrhaný pole nebyly.“
„To jsme měli kliku, co vůbec k tý večeři bylo?
„Nějakej perkelt,“ zalovil v paměti Guma, pro něhož bylo jídlo na nejvyšším stupni žebříčku hodnot.
„Perkelt je co,“ zajímalo mě.
„Ježíš já nevím, nějaký maso a zelenina a rajská… kdo ví, co jim tam kuchaři namíchali!“
Vrátili jsme se do svých rozválených pelechů a jen co jsem usnul, už mě zase někdo budil. Tentokrát to byl dozorčí a na rozdíl od prvního probuzení bylo osm hodin.
„Máte vstávat a hlásit se u Houšky.“ Major Houška, pro svůj dlouhý prohnutý krk a nos podobný husímu zobáku přezdívaný Houser, měl na starosti vnitřní chod tábora.
„Odpolední směna spí do deseti, tak ať si trhne,“ obrátil jsem se na druhý bok, ale dozorčí byl neoblomný. „Fakt vstávejte, má pro vás nějakou neodkladnou práci.“
Když jsme se rozespalí vypotáceli ze stanu, zahnal nás Houser obléknout do montérek a pak vydal rozkaz: „Vykopetě novů latrínu a starů zasypetě!“
„Jenže my máme do deseti spát…“snažil jsem se namítnout, ale Houser naši otrávenou skupinku postavil do pozoru.
„Je to rozkaz, robtě ako keby bola vojna!
Rozkaz je nutno nejprve splnit a teprve potom si stěžovat na jeho nesmyslnost, praví vojenské řády, které bohužel platily i pro bachmače, takže jsme se rozdělili na dvě party, jedna šla kopat díru na novou latrínu, druhá zaházet tu starou. Pochopitelně, že jsem byl ve skupině č. 2.
Nafasovali jsme lopaty, zvedli jsme boudu, která sloužila jako suchý záchod a přenesli ji kus dál. Systém byl prostý, uvnitř boudy byla dřevěná lavice s dvěma řadami šesti kulatých otvorů, kam mohlo prdelemi k sobě usednout 12 vojáků najednou (lampasáci měli hajzlíky ve svých maringotkách). Latrína nikdy nebyla využita na 100 procent. Kromě včerejší noci.
Jáma pod latrínou podle toho vypadala. Hladina řídkých hnědých exkrementů sahala snad půl metru pod úroveň okolního terénu a nevýslovně smrděla.
„Ty vole, to je na blití,“ oznámil Guma zcela vážně a otočil se k tomu nadělení zády. „To nemá Houser na takovou práci někoho jinýho?“
Neměl. Ráno v sedm nahnali bachmače do práce, pár z nich se sice pokusilo navštívit maringotku doktora a urputnými bolestmi břicha, jenomže doktor měl své pokyny – za maroda uznat jen vojáka s hlavou pod paží. Rozdal tedy pár krabiček živočišného uhlí a vykázal potenciální marody zpátky ke svým rotám, kde se během pracovního dopoledne zázračným způsobem pozdravili.
Vzali jsme lopaty a začali jámu po latríně zahazovat hlínou z hromady opodál. Po chvilce se ukázalo, že to nebude žádná sranda. Hlína se propadala ke dnu, páchnoucí břečka byla stále na povrchu.
„Hele, měli bysme to celý napřed lehce poházet a teprve potom pokračovat,“ napadlo mě.
Pochopili to všichni kromě Kotrčky, jenž hlínu házel pořád do jednoho místa, takže ta svojí vahou šla opět ke dnu a sračky vybublaly ven.
„Ty krávo, jdi od toho, když to neumíš,“ řvali jsme na chudáka Kotrčku a ten si šel uraženě sednou z dosahu smradu.
Po hodině opatrného rozhazování zeminy jsme si připadali jako cestáři, ale úspěchu bylo dosaženo. Nevábný obsah jámy byl pod dostatečně silnou vrstvou, která se ale pořád podezřele houpala. Postavit se na ní dost dobře nešlo.
„Měl by to zkusit Kotrčka, jestli se nepropadne,“ zubil se už zase Láďa Guma, ale přicházející Laco Vareka ho zarazil. Nechte kravin, sežeňte čtyři kolíky a provaz, aby tam nikdo nelez, řekl klidně a tak možná někdy v budoucnu vyrostla v tom místě zvlášť šťavnatá, neboť zespoda důkladně prohnojená tráva.
Když jsme se zborcení potem vraceli kolem kuchyňského stanu, měl tam major Houser nastoupené všechny čtyři kuchaře a svojí česko-slovenštinou jim nadával: „Ked byste boli na fronte, dal by som vás zastrelit. Vy jsme ohrozili svojou sabotážou bojeschopnost nášho vojka!“
„Ale dyť tady se přece nebojuje a nakonec šli všichni do práce,“ snažil se mu oponovat mazácký kuchař Babela.
„To je pravda, ále mohli stě, mohli!“ zakončil svůj projev Houser a nechal kuchtíky raději na pokoji, protože v případě jejich zavření do basy by ohrozil chod celé stavby – bez jídla se dělat nedá!
Těsně před odchodem do civilu nám při posledním posezení v hospodě Babela prozradil, jak to tehdy s tou sračkou bylo. Proviantní důstojník kdesi vyšmelil tři bedny gulášových konzerv, poručil z nich udělat onen perkelt a jediného Babelu napadlo podívat se na jejich datum spotřeby. Konzervy byly celé dva roky prošlé!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
