Vlastní tvorba: foto, povídky, fejetony, blog

Letní ráno voní deštěm, na kolejích pokrytých slabounkou vrstvou rzi je chvilka klidu pro vystřídání směn. Z výhybkářské boudy vyšla Blanka, v ruce kovový kroužek se svazkem klíčů. U první výhybky se zastavila, podívala k nástupišti a zvedla závaží. Dlouhé ocelové jazyky se přesunuly a se zachvěním přimkly ke koleji. Blanka se sehnula, několik tmavých vlasů jí spadlo do čela, výhybku zamkla a šla dál.

U nejvzdálenější výměny přehlédla vlakovou cestu a zachvěla se. Přes bílou košili se na tělo dral ranní chlad. Blanka se rozběhla, prudce otevřela dveře boudy až sklo zarachotilo a žena v montérkách zvedla hlavu od stolu.

„Je to,“ vydechla Blanka a rozvěsila klíče podle čísel na popsanou desku. Žena vstala, okénkem ve dveřích zkontrolovala výhybky, potom desku a v tu chvíli se ozvalo dlouhé zvonění telefonu.

„Dvanáctka má pro vlak dvacet osm třináct postaveno a volno Růžičková,“ zadrmolila do sluchátka a zavěsila.

V korunách borovic šumí vítr, bosá chodidla zapleskají po dlaždicích předsíně, přeběhnou zametené zápraží, rosa v trávě zahrady zastudí a chodidla se smeknou po jehličí počínajícího lesa za plotem. Dívka běží a krátké šaty se míhají kolem opálených nohou, kmeny uhýbají z cesty a nízká větev občas hrábne po vlajících vlasech. Na okraji paseky padá dívka do mechu a trávy a kapičky rosy splynou se slzami.  Zachvívající se ramena pohladí první paprsky slunce... otec se před chvíli vrátil z hospody a předvedl doma malé peklo.   

V oblouku tratě se objevila parní lokomotiva, za ní články osobních vagónů. Blanka strnula u dřevěného zábradlíčka boudy s praporkem v ruce, mašina projela okolo, z okénka se usmíval topič nadšený krásným Blančiným profilem, zamával a cosi volal, rozumět mu stejně nebylo, a samou radostí nad koncem šichty a letním ránem zakoukal skoro uprostřed nástupiště.
Růžičková s povzdechem zakroutila hlavou, sundala s desky klíče, odemkni to a připrav pro posunovací mašinu, pojede z depa.

Blanka přestavěla výhybky a praporkem zamávala na parní mašinku, která zvolna pobafávala a odfukovala šedý kouř z vysokého komína. Starý strojvedoucí se vyklonil, maličko pozvedl umaštěnou čepici, ahoj děvče, dneska celej den spolu? Jo jo, až do večera, zavolala za mašinou a strojvedoucí přitáhl regulátor a mašinka poskočila a topič na druhé straně povídá – pomalu Pepo, ať mi nerozfoukáš oheň, neboj Jarouši, řekl fíra, dneska musíme jezdit jako rychlík, ale já ti to odpoledne půjčím, neboj.
Okamžik na to táhne mašina osobní soupravu z nástupiště do odstavného kolejiště, strojvedoucí houká svým specifickým způsobem hůů ůůů hůůů, Blanka mává praporkem a poslouchá třepetání látky ve větru. Z okénka služebního vagónu se vyklání posunovač Mirek s rozpláclým nosem boxera, ahoj blanickej rytíři, volá, jak ses vyspala, a sama? zubí se a Blanka hrozí praporkem. Souprava jede pomalu, do dveří boudy volá vedoucí posunu postup práce, Blanka hledí na jeho odstávající uši a směje se, protože starý Konopásek sedící na podlaze otevřených dveří posledního vozu napodobuje dlaněmi plácání sloních uší a bradou ukazuje na vedoucího. Nakonec i on naskočil na schůdky, slunce začíná hřát do zad a Blanka jde připravit cestu pro jinou soupravu osobních vozů, kterou záloha bude přistavovat k nástupišti.

V korunách borovic šumí vítr, podpadky bílých střevíčků zaklapou dlaždicemi chodby, trhnutí jedné a potom druhé nohy a boty zůstávají na zápraží, chodidla proběhnou vychládající trávou a smeknou se po jehličí, Blanka běží a dlouhé svatební šaty vlají kolem opálených lýtek. Kmeny uhýbají z cesty a na okraji paseky padá dívka do sytě zelené trávy. Paprsky zapadajícího slunce se opatrně dotýkají chvějících se ramen... v domku u lesa svatební hostina v plném proudu a ženich spí s hlavou položenou na stole politým pivem a červeným vínem...

Odpolední horko svěsilo listy zaprášené břízky vedle boudy, Blanka stojí s praporkem
u zábradlíčka a sleduje nekonečnou řadu osobních vozů mezinárodního rychlíku,
za vyleštěnými okny kravaty oholených mužů a světlé halenky  načesaných žen, lahve plzeňského s spokojené tváře, taky bych chtěla cestovat do země s nápisy cizí řečí
na obchodech a prohlížet si z venkovní zahrádky kavárničky úhledné náměstí s různobarevnými fasádami domů, sní Blanka a slabě se usmívá na vojáka, stojícího
ve dveřích posledního vozu.
Místo cesty rychlíkem čeká ji cesta mezi výhybkami, místo ranních běhu už jen chůze
jen co noha nohu mine, i černobílá závaží jsou o poznání těžší než ráno. Nahoře mezi soupravami zvuk píšťalky, návěst praporkem a záloha přistavuje poslední soupravu. Posunovači se unaveně usmívají a těší se na jedno orosené do bufetu, ahoj Blanko
a přijď zítra zas, protože určitě nevíš, jak  je prostor kolem tebe plný pohody a dobré nálady...
Ještě připravit pro mašinu do depa, v peronech se zvedá sloup kouře a strojvedoucí houká své hůů ůůů hůů, přitáhne regulátor a mašinka s lomozem klepe ojnicemi kolem boudy. S nepřítomným úsměvem přestavuje Blanka výhybky pro poslední vlak a v boudě si prohlíží zaprášené nohavice kalhot.

Necelý rok po svatbě vrací se Blanka po noční po malého bytu na sídlišti a barevný úsměv
se rozpadá na tisíc úlomků, na stole pokoje nedopitá láhev a několik sklenic, na křesle naházené cizí ženské prádlo. Blanka stojí opřená o dveře s očima dokořán, řinčení kastrůlků probouzí spáče na gauči a pod Blančinýma nohama se míhají schody a asfalt chodníku, vítr se prohání nad rovnými střechami šedivých fasád a obloha je olověná, nabraná těžkými mraky... Slunce, ty krásná ohnivá koule, kde jsi?

Věčnost Blančina bytí se na okamžik zastavila a v mlze se mihly útržky – dětské batolení na dvorku mezi slepicemi, údery školní brašny při útěku po skončení vyučování, jakási zeď s nápisem BLANKA A PEPÍK, strhané rysy otcovy tváře... najednou tu byla vůně jehličí
a lesa, mihotavá tma a táhlý oblouk tratě se stříbrnými pásy kolejí a žluté, do délky rozmazané šmouhy dunících expresů... tu noc Blanka zůstala stát na samém okraji svého života.

Do výhybkářské boudy přišla hodinu po začátku šichty, vlasy slepené vlhkem, prázdné oči a kruhy od nevyspání, čekali na ní, vedoucí posunu s odstátýma ušima, šedovlasý Konopásek i Růžičková v montérkách, Mirek s boxerským nosem ji vzal kolem ramen a velkou rukou nešikovně pohladil po vlasech, jako se hladívají malé holčičky.

Podívala se na něho a zavrtěla hlavou, ba jo, řekl rozpačitým hlasem, to přejde a natáhl k ní ruku se sklenicí vody.