Automat na sušenky
17. 8. 2014
Cestující vyplouvali z podchodu obtíženi kufry a taškami, hlášení nádražního rozhlasu se lámalo pod vysokým stropem světlé haly, u pokladen čekalo několik lidí. Filip se opíral o pultík novinového stánku, ruce v kapsách světlých džín.
Z proudu směřujícího k východu se oddělily dvě postavy a zamířily k němu.
"Zdar brácho," pozdravil o pár let mladší muž.
Filip kývl hlavou.
„Na co tady čekáš?“ zeptala se švagrová.
Filip se obrátil k bratrovi: „Dej mi cigáro.“
„Nemáš na kouření?“
„Momentálně ne. Z kapely mi odešel basák a místo něj jsem sehnal kluka s tak starým křápem, že jsem musel koupit novou kytaru. Ale mladej hraje, jedna báseň, to ti řeknu!“
„No,“ ozvala se švagrová, „my jsme byli v Praze. Trochu nakupovat. V Pařížské, víš?“
„Jo, dobrý,“ odtušil Filip a sledoval, jak jeho bratr vyndavá tabatěrku.
„Proč tu kapelu nenecháš?“ zeptal se a nechal odcvaknout víčko.
„To bude asi mimo oblast tvých chápání,“ zavrtěl Filip hlavou a ze srovnané řady cigaret si vytáhl hned dvě.
„Myslíš, že ještě prorazíš?“ usmál se bratr, „nevěř tomu. Jsi už moc starej, kamaráde.“
„Troubo.“
„No… dovol,“ naježila se švagrová, bratr se podíval na ciferník velkých hodinek.
„Jdeme,“ vzal ženu za paži a jejich postavy zmizely ve východu.
Filip se nadýchl. To jsme dopadli, napadlo ho. Nechuť porozumět jeden druhému, pochopit ho… natož pak mít něco společného. Snad jenom to příjmení…
Kdy to ale vzniklo? Vždyť ještě před… ono to vlastně bude už víc než dvacet let!
Bylo pouhých čtrnáct let po válce, tebe škola čekala, já měl pět let za sebou, spali jsme v jednom pokoji, já vpravo za dveřmi na schodiště, ty na protilehlé straně u dveří do ložnice rodičů. Usínal jsem rychle a tebe zajímala spousta věcí, pořád ses na něco vyptával a tak jsem si vytvořil zvláštní způsob komunikace – hmm znamenal souhlas, emm bylo ne a přerušované vyrážení písmene e znamenalo nevím. Tak jsem ti odpovídal, když jsem byl na hranicích spánku a nedovedl tě okřiknout, abys už konečně mlčel.
O jedné prázdninové neděli jsme se s klukama z mé třídy vyrazili do okresního města na závody leteckých modelů a tebe jsem pochopitelně musel vzít sebou. Uprosil jsem tehdy tátu a ten mi půjčil hodinky, abychom věděli kdy jít na vlak domů. Nebylo to jednoduchá záležitost, představa, že o svých hodinkách nebude celé odpoledne vědět musela otce docela děsit, přesto se mi při odchodu z domova skvěly na zápěstí.
Cesta vlakem byla pro nás malým dobrodružstvím, stejně tak jako cesta nad nádraží na zrušené letiště, kde se závody konaly. Přišli jsme včas, zalehli do trávy vedle plochy a pak už jsme jenom nadšeně kroutili očima za čmeláčím bzukotem upoutaných modelů. Mezi nataženými provazy stála v řadě další letadýlka a možná stejně staří kluci kolem nich přezíravě hleděli na nás, obyčejné diváky.
Měli jsem přesně odpočítané peníze na vlak tam a zpět a na vstupné. To jsme ovšem chtěli ušetřit rafinovanou metodou přecházení z místa na místo v uctivé vzdálenosti od vybírajícího pořadatele.
Když jsme se takhle zase jednou úspěšně přesunuli, zapomněli jsme na tebe. S pusou dokořán jsi sledovat akrobacii modelů a nereagoval jsi ani na mávání, ani na pokřikování. Musel jsem pro tebe dojít a v momentě, kdy jsme už měli opustit horkou půdu, poklepal mi někdo na rameno.
„Máš lístek,“ zahřmělo z výšky a já se díval do tváře přísnému chlapíkovi s červenou páskou na rukávě.
„No… nemám,“ koktal jsem a horečně uvažoval, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Na útěk nebylo pomyšlení, tebe by dohonil a nechal si tě jako rukojmé a tak pětikačka pomalu brala za své.
V poslední chvíli jsem vyhrknul: „Jenže mně ještě není deset. A do deseti let se neplatí!“
Pořadatel mi uvěřil a už odcházel, když ses rozhodl vložit do hry.
„Jak to, jdeš přece do šestky a na dortu o narozeninách jsi měl jedenáct svíček, né?“
Bylo to od tebe zlomyslnost, hloupost nebo nevědomost? Každopádně nás tvoje poznámka stála pět korun, úšklebek kamarádů a tebe pohlavek, jehož smysl ti zůstal utajený, protože naši nás učili mluvit pravdu.
Kluci se báli podobného osudu a tak jsme se pomalu courali zpátky k nádraží. Betonová plocha byla místy poznačena sluníčky od granátů, na jejím počátku trčely k nebi železobetonové ruiny rozbombardované továrny na motory do německých letadel. V odpoledni plném slunce a kvetoucí trávy okolo působily na nás trosky skličujícím dojmem. Bombardování a válku jsme znali jen z filmů a tady byl přítomen její hmatatelný důkaz.
Očumovali jsme rozlehlé trosky, představovali si piloty nalétávající na letiště a po chvíli se kluci vzpamatovali.
„Musíme utíkat, jinak nám to ujede,“ rozběhli se k železniční lávce.
Zkontroloval jsem ciferník vypůjčených hodinek a rozhodl: „Je čas. Dojdeme tam klidnou chůzí.“
Bez zaváhání jsi můj návrh podpořil a zatímco pod nohama kluků duněla uvolněná prkna lávky, my jsme se skrz její konstrukci s oloupaným lakem dívali na vagóny nákladního nádraží, nechali se ofouknout kouřem parní lokomotivy a po vykotlaných schodech jsme sestoupili k přízemní dřevěné budově provizorního nádraží. To původní vzalo za své při spojeneckém bombardování letiště.
Šli jsme k nástupišti a já v duchu prožíval hřejivý pocit vítěze až se kluků zeptám, kam tolik chvátali.
Jenže koleje nástupiště byly pusté. Vlak byl pryč, ty hodinky s krásným fosforovým ciferníkem šly pozdě a další vlak jel za dvě a půl hodiny.
„Proč jsme taky neutíkali?“ zavyčítal jsi.
„Podívej,“ vysvětloval jsem ti, „mám hodinky? Mám. Podle nich tu měl vlak hezky čekat na nás.“
„Ale nečekal. Takže jsou to blbý hodinky,“ zjednodušil jsi celou záležitost.
Nemělo smysl polemizovat o hodinkách, navíc se rozpršelo. Doběhli jsme do budovy a začali zkoumat místo našeho dalšího pobytu. Dřevěná podlaha natřená vyjetým olejem, u stěn několik otřískaných laviček, v rohu chodba ke smrdutým záchodům
a nádražní hospodě. Venku se díky podmračené obloze zešeřilo a vnitřek nádraží nabyl ještě větší ponurosti.
a nádražní hospodě. Venku se díky podmračené obloze zešeřilo a vnitřek nádraží nabyl ještě větší ponurosti.
Prohlíželi jsme si barvotiskové obrázky měst na stěnách mezi nemytými okny a pomalu jsme došli k automatu na sušenky, bonbóny a čokolády. Okamžitě nás zaujal, v té době to byl malý technický zázrak. Tři dvojice osvětlených okýnek nabízely zboží, stačilo vhodit pět kovových korun, stisknout příslušné tlačítko, uvnitř automatu to zarachotilo a dolů se vysypal obsah. Stačilo pak zvednout padací sklo a vybrat pamlsky.
Stáli jsme před automatem s úctou.
„Filipe,“ ozval ses tiše, „já mám hlad.“
„Já taky,“ odpověděl jsem ti a absurdnost situace vyvstala před námi v celé své nahotě. Pěti potřebnými korunami jsme zaplatili vstupné na letišti.
„A nešlo by to je zmáčknout? Bez korun?“
Mačkal jsem postupně všechna tlačítka. Nic nezarachotilo, nic se nevysypalo. Dívali jsme se na sebe, bylo nám zima a vlak jel až za hodinu.
Ustoupili jsme jen tak daleko, abychom na automat dobře viděli a začali sledoval lidi v hale. Za chvíli k našemu automatu (proč zrovna k našemu nevím, ale tak nějak jsme to cítili) přišel táta s asi sedmiletým klukem. Prohlédli si obsah okének a potom muž začal házet do otvoru mince. Zřetelně jsme slyšeli, jak dopadají do zásobníku. Když skončil, kluk zmáčkl tlačítko, s jásotem vybral cukroví a odešli.
Dívali jsme se za nimi a krok za krokem jsme postupoval k automatu. Nejdřív jsem spodní okénko prošátral já… a nic. Ty ses ohnul, nahlížel dovnitř... a taky nic.
„Vybrali všechno, lakomci,“ řekl jsi zklamaně a ten pocit bezmoci a bezradnosti se mi natlačil někam nahoru k očím a najednou jsme věděl, co je to mít tě rád. Vzal jsem tě za rameno a odtáhl ven na peróny. Právě přistavili náš motorák, nastoupili jsme
a tvoji pozornost zaujaly řadicí páky za otevřenými dveřmi kabinky strojvedoucího.
a tvoji pozornost zaujaly řadicí páky za otevřenými dveřmi kabinky strojvedoucího.
Domů jsme doběhli skoro za tmy. Maminka nám otevřela s úsměvem: „Kde jste chodili, tuláci?“
Zapomněli jsme na letiště, déšť i automat. Už jsme měli všechno, byli jsme doma.
Otec seděl v kuchyni. „Ty hodinky šly pozdě, kvůli nim nám ujel vlak,“ řekl jsem vyčítavě a položil je před něho.
„Nemohly jít pozdě, určitě jsi s nima kroutil,“ ztvrdla jeho tvář.
„Ani jsem na ně nesáhl,“ bránil jsem se.
„Aspoň mi nelži. Příště ti nepůjčím nic,“ vzal si své hodinky a tebe pohladil po vlasech: „Určitě máš hlad, viď?“
Ale já mám taky hlad, chtělo se mi zakřičet, ale ucítil jsem na rameni máminu ruku. Trochu mě k sobě přitiskla
a ten stisk vstřebal do sebe všechnu nespravedlnost světa.
a ten stisk vstřebal do sebe všechnu nespravedlnost světa.
Tohle všechno by jsme měli spolu probrat, řekl si Filip. A ne si vyčítat, zrovna tady, kde před lety stála ta nízká dřevěná budova a v ní automat na sušenky…
Nadechl se a podíval se k podchodu, kde znovu začali proudit lidé od vlaku. Dlouhovlasý mladík ho postřehl a zamířil k němu.
„Tak co, máš?“
Filip se na něho chvíli díval a potom kývl.
„Mám. Ale pamatuj si, budeš na ni hrát jako pámbůh!“
