Den druhý – závěr výletu: krátká prohlídka středu města a cesta zpátky do Třeboně
22. 12. 2014
Kolo nám přepravili za dvacku. Když říkám nám, tam mám na mysli sebe a starší manžele, kteří bydlí v Písečné u Jeseníku, tady byli na dovolené a z Hradce se chtěli vrátit na kolech. Polovinu cesty jel vlak krokem, než zdolal stoupání, druhou polovinu uháněl, jako kdyby nás ukradl a tak jsme se nakonec dostali do Hradce.
Ještě jedna zajímavost stojí za zmínku – někde možná v polovině cesty je zastávka Kaproun, k níž se váže zajímavá příhoda českého velikána Járy Cimrmana:
V červnu roku 1900 cestoval Jára Cimrman z Vídně do Prahy, aby se setkal se svou hereckou společností, s níž hodlal nastudovat hru Němý Bobeš. Pro cestu chtěl použít večerního rychlíku z vídeňského nádraží Františka Josefa přes Veselí - Mezimostí a Benešov na pražské nádraží Františka Josefa. Na nádraží si před cestou dopřál vydatné občerstvení, v důsledku čehož však zaměnil IV. za VI. nástupiště a nastoupil do osobního vlaku, který končil pozdě v noci v Gmündu. Tam čekalo Mistra nepříjemné překvapení v podobě více než šestihodinového čekání na příští vlak, nehledě k tomu, že na novou jízdenku do Prahy nezbývala v Cimrmanově portfeji dostatečná hotovost. Nemilou komplikaci vyřešil Cimrman po prostudování svého cestovního globusu tak, že se rozhodl odjet nočním vlakem Dolnorakouských místních drah do Litschau a ostrým pochodem dosáhnout Nové Bystřice, odkud odjížděl ve 2.17 ráno dělnický vlak č. 4052 do Jindřichova Hradce. Tam hodlal navštívit svého přítele Z.Ž. a vypůjčit si obnos, potřebný k dosažení cíle cesty. Cimrman do ranního vlaku úzkokolejky skutečně nastoupil. Nemaje jízdenku, předstíral hluboký spánek. Jak praví zápisy ve služební dokumentaci, povolal po několika bezvýsledných pokusech o probuzení spícího cestujícího a zkontrolování jeho jízdenky, během nichž Cimrman upadl nejdříve pod lavici a posléze i do mdlob, průvodčí Albert Duba vlakvedoucího Jiřího Pavlíka. Když se po důkladné osobní prohlídce ukázalo, že cestující je slepým pasažérem, obsloužil vlakvedoucí Pavlík táhlo záchranné brzdy a vlak uprostřed hustých lesů v km 22,3 zastavil. Poté slepý pasažér Cimrman z vlaku za pomoci vlakové čety a několika cestujících vystoupil. Za odjíždějící soupravou pak hrozil utrženou brzdovou hadicí a volal: "To je vrchol!".
S předchozím textem bych nicméně polemizoval, protože podle polohy ležícího Mistra (nezaměňovat s filmem J.C. ležící spící) byl Cimrman údajně nakopnut po vystoupení do řiti a padl obličejem na zem – stačí si pořádně prostudovat bohužel nepříliš ostrou fotku (vlak už zase jel rychle), neboť ono vystupující v polovině jeho postavy je prostě prdel… takže jen těžko mohl mávat brzdovou hadicí!
Trať je vedená převážně lesy a protože ten den bylo pěkně teplo, dalo se koukat z okénka. Už sama jízda vlakem byl pro mne zážitek, ani normálním vlakem jsem nejel už pěknou řadu let…
Než jsme vjeli na jindřichohradecké zhlaví, vrtalo mi hlavou, jak je vyřešený rozchod v úseku, kde úzkokolejka (760 mm) jede v kolejišti normálního rozchodu (1435 mm) a právě při pohledu z okénka jsem to uviděl – do kolejí je vložená ještě jedna kolej, takže vlak jede pravým kolem po koleji normální trati a levým po přidané kolejnici… docela bych se podíval, jak je vyřešená výhybka, kterou se vlak z úzkého rozchodu dostává na široký.
Masarykovo náměstí
V Hradci jsem vystoupil, nafotil nádraží, nasedl na kolo a vydal se do města, jehož střed jsem našel bez problémů. Všechna navštívená města mají totiž na rozdíl od cyklostezek perfektní značení! Udělal jsem pár fotek uličky k náměstí, na jejímž konci bylo Informační centrum, kde mi dívčina dala mapku města i jeho okolí a podala zevrubnou informaci, co vidět a kde se dobře najíst.
Trochu jsem pofotil náměstí Míru a u hotelu Vajgar mě zaujala nabídka poledního menu – kachna, 2 druhy knedlíku a zelí za 89 korun a protože už mi docela kručelo v břiše, sedl jsem do zahrádky, pojedl, zapil to třeboňskou jedenáctkou Regent za 27 korun (abych ochutnal místní pitivo), zamítl číšníkovu nabídku na ještě jeden kousek (ačkoliv chuť a nutnost doplnit vypocené tekutiny bylo by nutné) a po třetí hodině odpolední a nafocení rybníku jménem Vajgar (jak také jinak) jsem se začal zajímat, jak se dostat z města na silnici k Třeboni, nikoliv však na hlavní tah, před nímž už jsem byl varován. Musíte tudy, řekla paní spěchající s dcerou do hudebky, to se mi nezdálo a tak jsem odchytil jinou paní, kde jsem předpokládal znalost okolí pro cyklisty – paní totiž jela spolu s dvěma malýma holkama na kole.
A poněvadž jely stejným směrem jako já, navedla mě na velmi málo frekventovanou a zřejmě i kratší než hlavní silnici do Stráže na Nežárkou přes Plavsko a najednou jsem si vzpomněl, že taky snad měl mít kamarád z mládí Josef babičku! Na utěšené návsi jsem udělal pár fotek a po pár kilometrech jsem byl vStráži.
A poněvadž jely stejným směrem jako já, navedla mě na velmi málo frekventovanou a zřejmě i kratší než hlavní silnici do Stráže na Nežárkou přes Plavsko a najednou jsem si vzpomněl, že taky snad měl mít kamarád z mládí Josef babičku! Na utěšené návsi jsem udělal pár fotek a po pár kilometrech jsem byl vStráži.Tady jsem si v krámu koupil malé pití, něco upil, něco přelil do lahve, do Třeboně to bylo už jen 16 km a tak jsem to ani nepotřeboval. Vyptal jsem se na další cestu a dostal se na hlavní tah. Již zmíněné varování se ukázalo jako plané, pokud si odmyslím hluk náklaďáků, jejich výfukové plyny a opravdu značný provoz, nejelo se zde zrovna špatně. Silnice je totiž dostatečně široká na to, aby se vedle krajnice, nalajnované sil
nou čárou, vešel ještě asfaltový pruh pro cyklisty, místy široký i víc než metr, takže se auto vyhýbat nemusejí ale, a to jsem konstatovat s kladným podivem, většina se jich stejně ještě alespoň kousek vyhne. Na rozdíl od tratarů u nás, kteří tě ometou 20 čísel od kola!
nou čárou, vešel ještě asfaltový pruh pro cyklisty, místy široký i víc než metr, takže se auto vyhýbat nemusejí ale, a to jsem konstatovat s kladným podivem, většina se jich stejně ještě alespoň kousek vyhne. Na rozdíl od tratarů u nás, kteří tě ometou 20 čísel od kola!Ještě jsem naposledy vyfotil rybník Vítek, na němž mě zaujaly oblouky bílého mostu kousek od silnice a pak už jsem sjel do Třeboně, zastavil se v penáči, koupil si cosi k jídlu a pití (nealko) a v šest večer jsem byl v penzionu. Oproti předpokládaným 60ti kilometrů jsem jich najel 76, ale zvládnout se to dalo!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
