Trpaslíci ve sluchátku
12. 1. 2007
Čekal jsem, kdo z přítomných bude do malinké budky cpát celé hlavní město, ale do trojky vstoupila paní v kabátě, pod který by neschovala ani obrázek Hradčan, natož pak celou Prahu! Podivil jsem se, nechal výhodné místo ve frontě plavat a šel naslouchat ke dveřím kabinky. Bylo to neslušné, v mém případě však omluvitelné vážným vědeckým zájmem. Zevnitř jsem zaslechl – haló, to je Praha? Seš to ty, Ládíku?
Pochopil jsem, ale dostavila se další otázka. Jakým způsobem se slova přenášejí? Jak je možné, že hlas je slyšet tady, za dveřmi kabiny a zároveň dvě stě kilometrů daleko?
Hlas v telefonu je přenášen po drátě, dostalo se mi odpovědi od starších a moudřejších.
Nechtěl jsem dělat úplně hloupého, přestal jsem se vyptávat, ale problém tím nezmizel. Jak po drátě? Sedí snad ve sluchátku trpaslíci a navlékají písmena na drát podobně, jako babička navléká oka na jehlici, když mi plete svetr? Jestliže ano, nemají to hoši jednoduché. Takové kulaté „o“ se navléká docela dobře, ale co třeba „m“? Neobrátí se cestou ke druhému účastníku hovoru vzhůru nohama a nevypadne? Potom by místo slova muž dorazilo pouhé už a změnilo by to smysl celého hovoru!
Časem jsem se dozvěděl, že slova jdou vnitřkem drátu. Aha, řekl jsem si, trpaslíci je tam nacpávají, jako řezník při zabíjačce láduje jitrnice! Určitě nelehká a záslužná práce! A zvlášť pokud jde o velká písmena (ve své dětské naivitě jsem si neuvědomil, že při mluveném projevu jsou všechna písmena stejně velká, či vlastně malá).
Abych se přesvědčil, v nestřežené chvíli jsem nůžkami přestřihl telefonní šňůru. Spojení bylo přerušeno a já získal zkušenost, že dospělým se příliš věřit nedá. Drát pochopitelně dutý nebyl!
Až v hodině fyziky bylo mi vysvětleno, že pomocí membrány a uhlíku proměňuje se akustický signál v elektrický proud a naopak. Jak jednoduché a jak prozaické, pravda?
Vzal jsem princip telefonu na vědomí, ale občas mi to nedalo a rozebral jsem sluchátko. Svému okolí jsem nalhával, že jej musím vyčistit, ale ve skutečnosti jsem sledoval, jestli přece jenom nevyskočí pár trpaslíčků. Nevyskočili. Ale kdo ví? Třeba se schovali za membránu. Nebo do toho uhlíku, který jsem konec konců taky neviděl. A třeba zalezli až do drátu...
Od té doby uplynulo pár desítek let, narostly mi vousy, přestaly růst vlasy, obojí lehce zešedivělo a klasický telefon mezitím pozvolna zmizel ze stolů kanceláří a domácností, nahrazen telefonem bezdrátovým, mobilním, počítačovým a kdoví, čím v budoucnosti ještě. Zkoumat principy těchto přístrojů a vyvíjet další jejich inovace je vyhrazeno skupině lidí, kteří museli dlouho studovat a učit se nové věci nepřestali dodnes. Nemám potřebu odhalovat podstatu věcí a používám je jako každý jiný. Ale někdy mě přepadne ta klučičí touha nahlédnout, jestli třeba nějaký trpaslík...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
