Vlastní tvorba: foto, povídky, fejetony, blog

Český národ je negramotný. Zjistil jakýsi průzkum(!). Ne že bychom neznali psát nebo počítat, to nás umí téměř 100%, jenomže mezi takzvaná gramotnostní trivia se v poslední době počítá také základní ovládání počítače. A tady se ukázalo, že polovina Čechů s počítačem neumí vůbec a v Evropské unii jsou na tom hůř už jenom Řekové. Je počítač opravdu tak velký problém?

Ještě před třemi lety pohlížel jsem na lidi u monitoru a klávesnice jako na vyšší bytosti. Ne že by mě počítače nezajímaly. V novinách a časopisech jsem se dočetl, jaká šikovná a užitečná věcička to je, co všechno umí... ale to byla teorie.
A potom se seběhlo několik událostí najednou. Že na nový počítač zbudou peníze. Že se najde koutek, kam jej umístit. A do toho nabídka „Program národní počítačové gramotnosti“ Ministerstva informatiky na kurz, jehož dvě hodiny stály pouhou stovku. To byla příslovečná poslední kapka, protože nekup to za ty peníze, když komerční výuka stojí tři stovky za jedinou hodinu!

Na hodinu „Poprvé u počítače“ nás přišlo dvanáct. Věk – od dvaceti do šedesáti. Dámy i pánové. Učitel informatiky nás zavedl do učebny a já poprvé usedl tváří v tvář modře blikající obrazovce. Tréma z neznámého zmizela po půlhodině výkladu a já se pustil do vlastního výzkumu. Tu klik levou stranou myši podle návodu učitele, tu klik pravou stranou myši z vlastní iniciativy. Udělalo to pochopitelně něco, co nemělo a pan učitel to opravil. Když opravoval potřetí, zdál se mi poněkud nevrlý...

Po prvním kurzu jsem byl nadšený, na druhý už bohužel nedošlo. Přišli nám na chalupu vyměnit střechu a práce kolem zabraly veškerý volný čas. Než bylo hotovo, kurz skončil. Nicméně odhrnul se mi cíp opony, do té doby spuštěné. Zakoupení počítače pak byla otázka jednoho týdne.
Instalaci provedl vnuk švagrové, toho času průmyslovák s předmětem počítače v pravidelné výuce a já mohl zasednout do koženého otáčecího křesla a vyzkoušet si kliknutí levou a pravou stranou myši... (Mimochodem, chodit do kurzu a nemít možnost vyzkoušet si denně naučené je poněkud problematická záležitost.)

Začátky, jako konec konců všechny začátky, byly krušné. Před sebou čtyři stránky z kurzu, počítačový časopis a poznámkový blok trávil jsem u té mašinky osm, devět hodin denně. Časem jsem se dostal k nápovědám programů, podle nichž lze postupovat krok za krokem až k žádoucímu výsledku... a tak jsem pozvolna napsal v textovém editoru první stránky a zkusil je na tiskárně, která byla k počítači jako bonus přibalena vytisknout, z cédéček přiložených ke každému číslu počítačového časopisu stáhnul jsem si pár free programů... A před vánoci, snad jako dárek, došlo i na internet. Sice to nejprimitivnější dial up připojení (vytáčené přes telefonní linku, směšných 10 hodin měsíčně), ale aspoň. Najednou jsem byl součástí virtuální reality, mohl jsem poslat mejla, podívat se na všelijaké webové stránky a před známými mezi řečí utrousit – na internetu jsem našel...

Počítač je neustálé učení, blok s poznámkami nám už druhý. Koupil jsem si kurz psaní všemi deseti a skoro rok učil se prstoklad a psaní bez koukání pod ruce, stáhnul si několik obrázkových editorů a začal fotky ukládat a zpracovávat v počítači a přitom nepřestával experimentovat. Což mi někdy přineslo pěkně horké chvilky, do doby, než jsem objevil – nebo mi někdo poradil – použít mocný nástroj obnovení procesu. To je celkem jednoduchý proces, kdy se stav počítače vrátí o několik dnů zpátky, do doby, kdy bylo vše v pořádku. Stal jsem se sám sobě IT pracovníkem, i když srovnávat se s profesionály byla by ode mne značná bláhovost.

A ještě jednu příjemnou věc jsem objevil. Z devadesáti procent všichni ti hoši, kteří počítač ovládají brilantně, poradí. Nezištně, zadarmo a zdá se, že i rádi. A to na diskusních webech se to triviálními dotazy jenom hemží...

U počítače trávím času možná víc, než je zdrávo, ale že by to byl jeho zloděj, mi nepřijde. Podle výzkumu na počátku fejetonu mohu se považovat za gramotného a to zahřeje na duši.