Jsou lidé, kteří navštíví známé na sídlišti, cestou letmo přehlédnou ulice, obchody a paneláky a za rok se na stejnou návštěvu vydají naprosto bez problémů.

Takovým lidem můžu jen závidět, protože mé návštěvy známých na sídlištích velkých měst jsou velmi podobné návštěvě petřínského bludiště.

V dobách, kdy jsem se (celkem zbytečně) styděl zeptat náhodných chodců, nechal jsem si cestu ke kamarádovi podrobně vysvětlit přímo od něho.

„To máš úplně jednoduchý,“ spustil, „ve městě sedneš na autobusovou linku číslo 29 nebo 33, pojedeš osm stanic. Vystoupíš, uvidíš tři věžáky nad sebou. U druhého z nich zahneš doprava, dál jsou paneláky. Dojdeš ke třetímu a jsi u cíle. Druhý vchod, šesté patro, na dveřích moje jmenovka. Zmýlit se nemůžeš.“

Poslouchal jsem pozorně, vzápětí jsem ale zapomněl číslo autobusu. Nebyl to problém neřešitelný, autobusy mají kromě čísla také označení cílové stanice. Kde ale mám vystoupit? Na sedmé anebo deváté stanici?

Vystoupil jsem na stanici deváté a k věžákům jsem se musel pěkný kus cesty vracet (naštěstí jiné, kromě těch tří popsaných, tam nebyly). Dům svého kamaráda jsem našel až po přečtení jmenovek na čtyřech panelácích, když už se začalo smrákat. Ještě že jsem upustil od svého úmyslu přestat kouřit. Zapalovač byl dobrý k osvětlení zvonků v nepříliš osvětlených prostorách u vchodů. Než došel plyn, našel jsem ten pravý.

Po této příhodě jsem se rozhodl odhodit falešný stud a začal se vyptávat. I několikrát. Vypadám sice jako vesničan ve městě, hledané místo nicméně většinou najdu. Až na malé výjimky.

Před časem jsem na jednom nepříliš rozlehlém sídlišti hledal ulici Smrkovou, číslo 17. Kdo dal ulici tohle jméno jsem nepochopil, možná tak kdysi nějaké smrky rostly, teď tam stály vzrostlé paneláky. Už jsem tam jednou byl. Ve dne a doprovázen jiným kamarádem, kterého jsem potřeboval znovu navštívit.

„Nasedni na autobus, někoho se zeptej a přijeď. Nejlépe večer, to jsme se ženou většinou doma,“ poradil mi do mobilu.

Vstoupil jsem do vozu městské dopravy a tajně doufal, že končiny už jednou navštívené poznám bez problému. Večerní sídliště mi však přišlo naprosto neznámé.

„Ulice Smrková?“ zkoumal svoji paměť muž, kterého jsem se v autobusu zeptal, „od této zastávky třetí a tam se raději zeptejte,“ dodal ještě a vystoupil. Možná jenom proto, abych ho dál neotravoval.

Na třetí zastávce jsem vystoupil i já a ocitl se na konci sídliště. Podvědomí mi ale říkalo, že kamarád bydlí v jeho středu!

Stál jsem na zastávce, začalo poprchávat a já váhal mezi možností zavolat kamarádovi, nechal se navést správným směrem a udělat ze sebe troubu, anebo se zeptat. Druhá možnost se nabídla díky paní, která nedaleko venčila psíka.

„Musíte se vrátit,“ poradila mi, „před supermarketem je ulice Jedlová, která pokračuje jak Smrková.“

Vysvětlení jsem moc nerozuměl, nicméně jsem se vrátil. Smrková byla sice vedle Jedlové, ale to už byl podružný detail. Hledané číslo jsem našel snadno, dokonce jsem se podivil, jak snadno. Ještě párkrát škrtnout zapalovačem u vchodu a potom už jsem kamarádovi vyprávěl krkolomou trasu od zastávky autobusu.

Podivil se, já nikoliv. Uvědomil jsem si, že na podobném sídlišti chceme se ženou koupit byt. Cena solidní, byt taky, ale přesto se rozmýšlím. Buď si najdu nějaký způsob, jak si označím cestu (turistické značky, případně nenápadně nasprejované rohy domů), anebo zůstaneme ve starém činžáku u nádraží. Mám obavy, aby si žena mé pozdní návraty nevysvětlovala vysedáváním v hospodě, zatímco já bude zmateně obcházet svůj nový domov!