Jak jsem vařil (smažil) bramboráky
Můj vztah k jídlu je ryze pragmatický. Žaludek je nutno zaplnit a dodat tak tělu energii k vykonávání různých, často i nesmyslných činností. Když říkám zaplnit, tak pochopitelně ne čímkoliv. Jídlo by mělo mít chuť toho, co je na talíři a vizuální stránka potravy taky není od věci.
Čas od času se mi v rádiu připlete do ucha rubrika vaříme s Českým rozhlasem Plzeň. Recepty zde prezentované nemůžou být žádný kumšt! Připravit suroviny do příslušných poměrů, uvařit, usmažit nebo upéct, naservírovat. Pozřít. Vidí v tom někdo problém? A když jsem párkrát viděl v televizi, jak dva mladí hoši zručně zpracovávají ryby, drůbež, zvěřinu, zeleninu i maso a během okamžiku mají všechno hotovo, řekl jsem si – zkusíš to taky. Vhodná příležitost se naskytla po delší době a ještě k tomu celkem náhodně.
„Zítra udělám k obědu bramboráky,“ pravila žena jednoho dne. Nápad jsem přivítal, tohle jídlo můžu.
Jenže druhý den ráno ženu dostihla chřipka, které několik předchozích dnů úspěšně unikala. Zůstala v posteli a oběd v podobě křupavých, do zlatova usmažených bramboráčků vzal za své.
„Jedině, že bys je udělal sám,“ pravila zesláblým hlasem.
„To bych nakonec i mohl,“ souhlasil jsem. Oškrábat a nastrouhat pár brambor, přidat… co vlastně?
„Já ti to namíchám a dochutím,“ vytáhla mě žena z bryndy a v tu chvíli nebylo co řešit. Před polednem stála na lince mísa plná směsi na bramboráky a já se pustil do díla, které jsem považoval za hračku.
Uvedl jsem do chodu digestroř, rozpálil olej (bramboráky v něm zrovna plavat nemusí, byl jsem poučen) a naběračkou nalil první porci. Trochu to rozplácni po ploše pánve, vzpomněl jsem si na další poučení. To mě při pohledu na hustou kaši, která se oproti mému původnímu předpokladu nerozlila do krajů, napadlo taky. Placatou obracečkou (teflonovou, pochopitelně) jsem roztáhl hmotu do krajů. 
Okraje placky byly sice nepravidelné, ale na první kousek by to mělo stačit, řekl jsem si. Když jsem usoudil, že jedna strana už bude, mínil jsem placku obrátit. Na elegantní způsob profíků – zvednout pánev nad plotnu a jediným pohybem obrátit placku ve vzduchu – jsem mohl zapomenout okamžitě. Placka totiž nešla ani odlepit od dna pánve, natož aby se ve vzduchu obrátila. Pomohl jsem jí obracečkou a dosáhl toho, že už mizerně kulatý tvar zdeformoval se ještě víc. Divný, řekl jsem si a první bramborák jsem snědl při smažení toho druhého. Ani ten se příliš nepodařil. Zkusil jsem udělat tři menší, ty nebude problém obracet, napadlo mě a při dalším pokusu jsem nápad realizoval. Dosáhl jsem toho, že se placky na okrajích propojily. Chuťově chybu neměly, jenomže to bohužel nebyla moje zásluha.
To už jsem byl po obědě a v míse byla ještě polovina suroviny. Vidět mé počínání žena, nejspíš by mě od sporáku vyhnala.
V finále se mi podařilo vytvořit několik tvarově přijatelných placek, které jsem mohl předložit své nemocné polovičce a zatímco si pochutnávala, dal jsem se do uklízení. Umýt pár kousků nádobí byla hračka, horší to bylo se sporákem. Jeden by nevěřil, kam všude rozpálený olej naprská!
Přípravou pár kousků bramboráků jsem strávil tři hodiny. Za tu dobu bych si vydělal na tři solidní obědy v průměrně drahé restauraci a tak nechám přípravu jakéhokoliv jídla těm, kteří to opravdu ovládají. A po mém kuchyňském extempore už taky vím, že od receptu – i jednoduchého – k hotovému jídlu je potřeba ujít hezký kus cesty.
