Jak se jezdí kmoři
18. 12. 2013
Do Itálie jsme se poprvé vypravili v roce 2002. 
Se stanem a naším jezevčíkem Benem jsme v kempu Falconera v Caorle strávili 5 dní. Byla to cesta bez velké přípravy, stan jsme si vypůjčili od Michaly, jeli jsme z Ruhpoldingu v Bavorsku přes Reit im Winkl po alpských silničkách Rakouskem a do Itálie jsme historicky prvně vstoupili (nebo raději vjeli) v průsmyku Plöckenpass. Dolů jsme se spouštěli serpentýnami, po levé straně skály, po pravé propasti... paráda. Na dálnici A 23 neboli autrostrade Alpe-Adria jsme najeli pár desítek kilometrů před Udine... ušetřili jsme sice za rakouský dálniční poplatek, ale pak už jsme tuhle cestu nikdy nezopakovali.
Se stanem a naším jezevčíkem Benem jsme v kempu Falconera v Caorle strávili 5 dní. Byla to cesta bez velké přípravy, stan jsme si vypůjčili od Michaly, jeli jsme z Ruhpoldingu v Bavorsku přes Reit im Winkl po alpských silničkách Rakouskem a do Itálie jsme historicky prvně vstoupili (nebo raději vjeli) v průsmyku Plöckenpass. Dolů jsme se spouštěli serpentýnami, po levé straně skály, po pravé propasti... paráda. Na dálnici A 23 neboli autrostrade Alpe-Adria jsme najeli pár desítek kilometrů před Udine... ušetřili jsme sice za rakouský dálniční poplatek, ale pak už jsme tuhle cestu nikdy nezopakovali. V roce 2006 jsme si koupili malý karavan a v srpnu vyrazili znovu do Caorle, tentokrát na 10 dní. Našeho čtyřnohého kamaráda jsme nechali doma, stejně tak v roce 2077, kdy jsme objevili kemp Mare Pineta kousek nad Ravenou. Na další dovolené – v letech 2008 a 2009 jsme ho brali sebou. V roce 2010 jsme zůstali doma, dlouhé cestování a pobyt v horku u moře by náš pejsek špatně snášel. A letos, v roce 2011, jsme zase jeli sami. Beník v dubnu odešel do svého psího nebe, v červnu by se dožil 16ti let…
Pro letošní rok jsme měli jedno podstatné vylepšení našeho pobytu - do karavanu jsme dostali malou ledničku, která nám stála pár let v pokoji bez užitku. Její šířka je o pouhou polovinu centimetru menší než jsou dvířka karavanu, takže při troše šikovnosti a obložení jejích boků se naložit i vyložit se dala bez škrábnutí a mohli jsme si tak dopřávat celou dovolenou krásně studené pití, o skladování jídla i zmrzliny nemluvě.
Další vylepšení, byť trochu jiného charakteru, představovala navigace Garmin. A protože vozit cizí osoby, zvláště pak ženské bez představení, dostala jméno
Hermína. Po zkušenostech před dvěma lety, kdy jsme v horku (a s Benem na zadní sedačce) těžce bloudili kolem Livorna, obětovali jsme hříšných pět a půl tisíc a koupili si navigaci s doživotní aktualizací map (zdarma). Její služby jsme na cestách několikrát ocenili jako nepostradatelné, zažili jsme s ní nicméně i pár úsměvných příhod.
Odjeli v neděli 21. srpna ráno před devátou. V den, kdy předpověď počasí inzerovala třicítku. Co bylo slibováno, bylo též splněno a tak jsme se v autě bez klimatizace docela dobře pekli. Při pomyšlení, že v cíli nás čeká vytoužené moře se to nicméně dalo zvládnout - ztuha, ale dalo. Pro letošní rok jsme měli jedno podstatné vylepšení našeho pobytu - do karavanu jsme dostali malou ledničku, která nám stála pár let v pokoji bez užitku. Její šířka je o pouhou polovinu centimetru menší než jsou dvířka karavanu, takže při troše šikovnosti a obložení jejích boků se naložit i vyložit se dala bez škrábnutí a mohli jsme si tak dopřávat celou dovolenou krásně studené pití, o skladování jídla i zmrzliny nemluvě.
Další vylepšení, byť trochu jiného charakteru, představovala navigace Garmin. A protože vozit cizí osoby, zvláště pak ženské bez představení, dostala jméno
Hermína. Po zkušenostech před dvěma lety, kdy jsme v horku (a s Benem na zadní sedačce) těžce bloudili kolem Livorna, obětovali jsme hříšných pět a půl tisíc a koupili si navigaci s doživotní aktualizací map (zdarma). Její služby jsme na cestách několikrát ocenili jako nepostradatelné, zažili jsme s ní nicméně i pár úsměvných příhod.Po známé trase Cham, Straubing nám Hermína radit nemusela, tudy jsme jeli už nesčíslněkrát. Do prvního sporu jsme se dostali před Mnichovem.
slechl, sjeli jsme z dálnice na kvalitní autostrádu s menším provozem a bylo to možná o 30, ne-li víc kilometrů kratší...Před jedenáctou hodinou jsme si udělali přestávku na kávu i na záchod, dálniční parkoviště bylo poloprázdné, WC čisté s tekoucí vodou. Za sebou jsme měli necelých 200 km a fotka ze zastávky by se dala nazvat obr a trpaslík. Vedle cisterny jsem stál ovšem z ryze praktických důvodů - auto bylo v jejím stínu.
Dálnice v Německu pohledem spolujezdce (Laďka) i řidiče. Pokud nejsou kamióny, je pro nás vyhrazen nejpomalejší pruh a jízda je vyhlídkového charakteru. Vyhlídka z dálnice bohužel žádná.
Všichni (nebo skoro všichni) uhánějí k moři. Někdo s karavanem, jiný si veze na vleku loď. Před námi jsou na obzoru Alpy za Mnichovem. Ten jsme bez problémů objeli, svezli se kousek po dálnici A 8 (á acht) a potom hup doprava na hranice s Rakouskem, která probíhá mezi městy mezi Kiefersfeldenem a Kufsteinem. Než jsme se po dálnici A 12 dostali do Innsbrucku, malinko jsme zašachovali v městečku Wattens.
Když jsem si na webu projížděl trasu, zabrousil jsem taky do různých diskusí a mimo plno opakujících se informací jsem našel možnost tankování v Rakousku, kde je údajně nejlevnější benzín. Mělo to být letos v červnu, do srpna by se toho moc změnit nemělo, usoudil jsem a tak jsem si městečko Wattens (o něm byla řeč) dal do navigace. Autor textu dokonce označil jako úplně nejlevnější čerpačku Agip, takže když jsme sjeli z dálnice (v Rakousku bez mýtné brány a tedy bez problému), otevřenou pumpu Schell hned na kraji Wattensu jsem ignoroval a jal se hledat Agip. Projeli jsme několik ulic, dokonce jedné paní se poptali, Agip jsme nakonec našli a – zavřeno. Inu, Rakousko není Česko, aby zaměstnanci dělali ve dne v noci sedm dní v týdnu a tak že se vrátíme k Schellu, jenomže než jsem našel tu správnou cestu, byli jsme u vjezdu na dálnici a tak jsem mávnul rukou a pokračovali jsme na Innsbruck. Komentáře, které k tomuto pojíždění měly obě navigace tady nemá cenu prezentovat, natankoval jsem na dálnici, bylo to o pár centíků (možná i desítek) dražší než ve Wattensu a jedno ponaučení jsem si vzal k srdci – ne všemu, co kdo prezentuje na webu lze věřit (Agip měl mít otevřeno i v neděli) a hledat nejlevnější pumpu a ušetřit možná 5 € je poněkud kontraproduktivní. O dovolené toho člověk utratí mnohem víc a kolikrát za větší blbosti.
Aby člověk projel necelých 100 kilometrů Rakouskem po jejich dálnici, musí si koupit dálniční známku na 10 dnů, což je při čtrnáctidenní (nebo delší) dovolené doba úplně nesmyslná. V roce 2011 stála známka 7.90 €, já jsem si raději hned 2 (druhou na cestu zpátky) koupil v Klatovech u OMV za koruny a naběhl jsem si tak největším zlodějům, kteří v Česku prodávají pohonné hmoty. Za známku totiž chtěli 269 korun - kalkulačku nehledejte, spočítal jsem to za vás. Při kurzu 25 korun za euro, který plus mínus pár haléřů platil v létě 2011 to představuje 10.76 €!
Dalších 8 euro jsme zaplatili za průjezd Brennerským průsmykem.
V nadmořské výšce přes 1000 metrů se jelo celkem dobře, nedělní odpolední provoz byl zhruba na středním stupni, pozvolné stoupání pobrala většinou čtyřka, jen párkrát jsem řadil trojku. Ani motor moc neskučel a spotřebu bych odhadoval jen o něco větší, než na rovince.
Výhodou Evropské unie jsou přejezdy z jednoho státu do druhého bez zastávky a tak se člověk ocitne v Itálii, aniž by to skoro postřehl. Navíc když jsou nápisy na ukazatelích dvojjazyčné, což v jižním Tyrolsku platí všude.
Projeli jsme Brennero a pomalu jsem hledal místo na další zastávku. Možnost se naskytla u městečka Vipiteno – 
Sterzing, na parkoviště s názvem Sadobre-Casteltono jsme sjeli pěkně vykrouženou dálniční křižovatkou a udělali si pauzu na protáhnutí kostry. Od rakouských hranic jsme ujeli možná 20 kilometrů a parkoviště mi připadalo jako ohromný odbavovací celní prostor (bývalý), spousta míst pro kamióny, dlouhé přízemní prosklené kancelářské prostory, čerpačka, hotel, to všechno téměř opuštěné… působilo to – přes slunečné nedělní odpoledne - poněkud ponuře.
Na horním obrázku opuštěné kryté rampy, na dalším čerpací stanice Agip, na rozdíl od Wattensu byla tahle otevřená. Podobný nápad s odpočinkem zrovna tady mělo víc cestovatelů, výjezd zpátky na dálnici, jak je patrné z obrázku, je dobře označený. Za Vipitenem je také
první mýtná brána na italském území.
Sterzing, na parkoviště s názvem Sadobre-Casteltono jsme sjeli pěkně vykrouženou dálniční křižovatkou a udělali si pauzu na protáhnutí kostry. Od rakouských hranic jsme ujeli možná 20 kilometrů a parkoviště mi připadalo jako ohromný odbavovací celní prostor (bývalý), spousta míst pro kamióny, dlouhé přízemní prosklené kancelářské prostory, čerpačka, hotel, to všechno téměř opuštěné… působilo to – přes slunečné nedělní odpoledne - poněkud ponuře. Na horním obrázku opuštěné kryté rampy, na dalším čerpací stanice Agip, na rozdíl od Wattensu byla tahle otevřená. Podobný nápad s odpočinkem zrovna tady mělo víc cestovatelů, výjezd zpátky na dálnici, jak je patrné z obrázku, je dobře označený. Za Vipitenem je také
první mýtná brána na italském území. Na parkovišti jsme se zdrželi jen na dobu nezbytně nutnou, pořád nám zbýval větší kus krajíce naší cesty, jejíhož cíle jsem se popravdě řečeno nemohl dočkat. Loňská zima byla docela náročná, napadalo tolik sněhu, že nebyl na dvoře kam odhazovat a musel jsem ho na kolečku vozit dolů pod chalupu. Totéž před bránou venku, odházený sníh byl dva metry vysoko! Trochu tělocviku sice neuškodí, jenomže čeho je moc…
Na jaře jsem dodělával garáž, aby se tam mohly přestěhovat zachovalé ještě skříňky a nábytek ze stodoly, kde se na něj prášilo, co s ním (nábytkem) budeme dělat je ve hvězdách, jako úložné prostory v garáži se bude hodit.
Tohle všechno jsem stihnul do poloviny července, kdy jsem šel na měsíční brigádu do redakce Domažlického deníku, letos už po třetí.
Mezitím jsem párkrát byl v lese na dříví a protože se udělalo sucho už v dubnu, podařilo se mi do léta navozit pro letošek poměrně dost.
Ono s dřívím to není jednoduché, správně by mělo dva roky schnout, než jde do kotle, takže se musí skládat tak, aby člověk alespoň zhruba věděl, kde má loňské a kde předloňské… snad se mi podařilo to nějak oddělit.
V červnu taky skončil fotokroužek, na jeho závěr jsme připravili výstavu (zde galerie na webu naší vesničky) a znamenalo to přehrabat plno fotek, to nejlepší nechat vytisknout na papír, předtím jsem nechal dělat výstavní panely, což si taky vyžádalo něco málo času a nedosti na tom, na jaře jsme začali dělat univerzitu třetího věku virtuálním způsobem, takže patnáct obyvatel Loučimi seniorského věku se každých 14 dní (naštěstí pouze 4x) scházelo v knihovně, kde jsem pouštěl z počítače na plátno přes dataprojektor video České zemědělské univerzity s pilotním semestrem astronomie.
Zakončení a předávání pamětních listů bylo v Sušici, pár fotek je tady… do toho jsme občas jeli prodávat langoše, ponejvíce do Kdyně, takže se pořád něco dělo.
Cesta do Itálie a následný pobyt u moře proložený občasným výletem byla myslím zcela zasloužená.
Na jaře jsem dodělával garáž, aby se tam mohly přestěhovat zachovalé ještě skříňky a nábytek ze stodoly, kde se na něj prášilo, co s ním (nábytkem) budeme dělat je ve hvězdách, jako úložné prostory v garáži se bude hodit.
Tohle všechno jsem stihnul do poloviny července, kdy jsem šel na měsíční brigádu do redakce Domažlického deníku, letos už po třetí.
Mezitím jsem párkrát byl v lese na dříví a protože se udělalo sucho už v dubnu, podařilo se mi do léta navozit pro letošek poměrně dost.
Ono s dřívím to není jednoduché, správně by mělo dva roky schnout, než jde do kotle, takže se musí skládat tak, aby člověk alespoň zhruba věděl, kde má loňské a kde předloňské… snad se mi podařilo to nějak oddělit.
V červnu taky skončil fotokroužek, na jeho závěr jsme připravili výstavu (zde galerie na webu naší vesničky) a znamenalo to přehrabat plno fotek, to nejlepší nechat vytisknout na papír, předtím jsem nechal dělat výstavní panely, což si taky vyžádalo něco málo času a nedosti na tom, na jaře jsme začali dělat univerzitu třetího věku virtuálním způsobem, takže patnáct obyvatel Loučimi seniorského věku se každých 14 dní (naštěstí pouze 4x) scházelo v knihovně, kde jsem pouštěl z počítače na plátno přes dataprojektor video České zemědělské univerzity s pilotním semestrem astronomie.
Zakončení a předávání pamětních listů bylo v Sušici, pár fotek je tady… do toho jsme občas jeli prodávat langoše, ponejvíce do Kdyně, takže se pořád něco dělo.
Cesta do Itálie a následný pobyt u moře proložený občasným výletem byla myslím zcela zasloužená.
Nocleh na parkovišti
Hermína nás vedla směr Verona, Mantova, Modena, Bologna… a někde tady jsme si chtěli udělat noční pauzu. Úplně nejraději bych dojel na parkoviště, kde jsme novali před dvěma roky. Autogrill Roncobilaccio Ovest měl hned vedle restaurace malé parkoviště pro osobní auta, na kraji dokonce zastřešený, tehdy jsem s karavanem zacouval pod stříšku a krásně jsme se vyspali. A hlavně, bylo to už pod Bolognou a do cíle zbývalo něco málo přes stovku kilometrů. Že to tehdy dopadlo jinak než podle našich představ, o tom o pár řádků níže.
Pro jistotu jsem si na mapě italských autogrilů (odkaz je v pdf) vybral další dvě místa trochu blíž, pod číslem 359 to byl Po Brennero Est, o kousek níž Campogalliano Est s číslem 360 a už na dálnici Bologna Firenze s číslem 181 autogrill Cantagallo. Před devátou se začalo stmívat, dostavila se únava z horka i z předchozích dní a tak jsme zajeli na parkoviště v Campogalliano Est. Celkem klasika, samoobslužný a perfektně zásobený bufet, provoněný - jako ostatně italské dálniční bufíky všechny - čerstvě upraženou kávou z pressa, čisté záchody s možností se opláchnout... podařilo se nám najít místo u chodníku, takže z jedné strany stáli Poláci s obytňákem a z druhé nic. Postavil jsem boudu na nohy, připravili jsme ji na spaní, což byla otázka minuty, rozložil jsem stativ a vydal se, jako pokaždé na těchto zastávkách, pořídit pár nočních snímků. Chvíli trvá, než se člověk trefí do sprvné expozice a clony a tak jsem měl možná 10 obrázků hotových, když na mě přiklusali dva maníci z jakési ochranky a že se tady fotografovat nesmí!
Zůstal jsem koukat a než se s nima dohadovat svojí lámanu italštinou, raději jsem stativ sbalil a šel si lehnout. Opět z diskusí na webu jsem zaznamenal jakýsi postřeh, že na parkovištích autrogrillů se může parkovat a případně i spát (co jiného nakonec dělají šoféři kamiónů), ale karavan by neměl stát na nožičkách. Nikdy to nikomu nevadilo a nikdy nikdo na nás nepřišel, nakonec ani tihle dva horliví hlídači a tak jsme spokojeně usnuli.
Pondělí 22.8.
Ráno jsme se probudili po šesté, sluníčko slibovalo další teplý až horký den, udělali jsme hygienu, dal jsem si kávu a v sedm jsme vyjeli. Do cíle nám zbývalo ještě 300 kilometrů, někdy kolem poledne bychom měli být na místě.
S trochu smíšenými pocity jsme se blížili k Florencii, protože ačkoliv od té doby uplynuly dva roky, bloudění kolem tohoto města ve směru na Livorno máme ještě v živé paměti.
Dálnice se jménem Autostrade di Sole se pochopitelně velkým městům vyhýbá, nebo spíš vede kolem nich a tak z Verony, Modeny nebo Bologny člověk vidí jen ty části, které jsou na svazích mírných kopců kolem. Z Florencie pak skoro ani to, protože ta leží v rovině.
Až sem se zabloudit téměř nedá, od Florencie už to je složitější. Plánovače tras od různých firem totiž člověka vedou z Firenze stále po placené dálnici na Pistóiu a Luccu a odtud přes Pisu kolem Livorna do Rosignano Marittimo,
Dálnice se jménem Autostrade di Sole se pochopitelně velkým městům vyhýbá, nebo spíš vede kolem nich a tak z Verony, Modeny nebo Bologny člověk vidí jen ty části, které jsou na svazích mírných kopců kolem. Z Florencie pak skoro ani to, protože ta leží v rovině.
Až sem se zabloudit téměř nedá, od Florencie už to je složitější. Plánovače tras od různých firem totiž člověka vedou z Firenze stále po placené dálnici na Pistóiu a Luccu a odtud přes Pisu kolem Livorna do Rosignano Marittimo,
kde placená dálnice končí a dál pokračuje jako SS, čili superstrada dolů do Piombina a na Řím. Tahle trasa je patrně rychlá, pro nás s karavanem ovšem zbytečná a navíc pak zajížďka, což věděla Hermína a nasměrovala nás na neplacený, téměř 70 kilometrový úsek celkem kvalitní superstrady přes Empoli a Pontedera, kde se napojí na tu placenou. Po ní už je to do R. Marittimo necelých 30 km za nějakých 7 €. Neplacený kus silnice je značený jako Fi-Li-Pi – nebo v obráceném směru přeházeně – zkratky jsou počáteční slabiky Firenze, Livorno a Pisa. A tady jsme před dvěma roky jezdili v horku sem tam, až to člověka přivádělo k zoufalství.
Konec placené dálnice v Rosignano Marittimo. Hrad na malé fotce v pozadí.
Tentokrát to bylo v naprosté pohodě a když jsme po sjezdu z dálnice najeli na úzkou silničku do Vady, byli jsme skoro na místě. Přijeli jsme v době vrcholící sezóny a podle toho to ve Vadě vypadalo – v úzkých ulicích zácpy, popojíždění ke kruhovému objezdu (ty jsou dneska úplně všude!) uprostřed města a teprve na silnici do Ceciny bylo trochu volněji.
I tady číhá na řidiče jedno úskalí - z Vady do Ceciny vedou silnice dvě. Jedna při pobřeží kolem kempů přes Mazzantu a druhá souběžná, pár kilometrů ve vnitrozemí, rovnější a hlavně rychlejší. Pokud by člověk najel sem, není třeba se otáčet, napojit se na pobřežní silnici lze několika spojovacími úseky.
I tady číhá na řidiče jedno úskalí - z Vady do Ceciny vedou silnice dvě. Jedna při pobřeží kolem kempů přes Mazzantu a druhá souběžná, pár kilometrů ve vnitrozemí, rovnější a hlavně rychlejší. Pokud by člověk najel sem, není třeba se otáčet, napojit se na pobřežní silnici lze několika spojovacími úseky.
Díky Hermíně jsme tohle řešit nemuseli a pod třech kilometrech jsme zatočili do prava, k bráně z předloňského pobytu nám známého kempu Molino a Fuoco. Byli jsme na místě! Ujeli jsme 1005 kilometrů!
A pro úplnost - náklady na cestu - benzín Natural 95:
tankování Domažlice plná nádrž (32.50 litr) - Kč 1400,-
dálniční známka Rakousko Kč 269,-
tankování Rakousko, dálnice za Wattensem 59 € (1.59 litr) tankování Itálie v místě nocování 30 € (1.61) Brenerský průsmyk 8 €
poplatek za dálnici Itále 48.80 €
dálniční známka Rakousko Kč 269,-
tankování Rakousko, dálnice za Wattensem 59 € (1.59 litr) tankování Itálie v místě nocování 30 € (1.61) Brenerský průsmyk 8 €
poplatek za dálnici Itále 48.80 €
Zevrubné informace o všech silničních poplatcích v češtině jsou k mání zde, možnost vypočítat si mýtné je na webu ViaMichelin (v angličtině, ovládání je celkem jednoduché, intuitivní). Vypočítaná cena se může malinko lišit, řekl bych v rozmezí několika eur.
Další díl: Jak to žije v italském kempu
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
